Novinky

IVO MATHÉ: „Chci, aby všechny filmy měly šanci“

Ivo Mathé patří mezi nejvlivnější osobnosti českého mediálního prostředí. Porevoluční ředitel České televize, pedagog na AMU a jeden z předních členů České filmové a televizní akademie tvaroval institucionální podobu tuzemského systému a jeho unikátní vhled jistě stojí za konzultaci. Mathé nyní lobbuje za zavedení krátkometrážní kategorie na Českých lvech, jež by mimo jiné pomohla české animované tvorbě k zviditelnění a docenění. Právě okolo vztahu Akademie a animované tvorby se točí velká část rozhovoru, zabíháme ale do širšího kontextu mezinárodních koprodukcí, role FAMU, České televize a samotné Akademie pro českou filmovou tvorbu.

Setkáváme se těsně před udílením Oscarů. Je pro vás činnost americké Akademie vzorem?

Nemůžeme českou Akademii srovnávat s americkou, jde o zcela jinou dimenzi. Když hledat srovnání, tak u Dánů nebo Rakušanů. Už i Polsko by bylo odvážné srovnání, protože jde o výrazně větší zemi a trh – Polsko je filmový mamut. Když si idealizujeme československou novou vlnu, v Polsku bychom našli hnutí dosahující násobně mohutnějších výsledků. To není kritika československého filmu 60. let, vyrostl jsem na něm a miluju ho. Jen si musíme uvědomit měřítka, v nichž se pohybujeme, když se srovnáváme s některými jinými národními kinematografiemi.

Máme dnes mluvit hlavně o vztahu Akademie a animovaného filmu. Na začátek se tedy zeptám zcela jednoduše: jaký je váš vztah k animaci?

Samozřejmě pozitivní. Každý Čech byl nějak ovlivněn tuzemskou animovanou tvorbou, je jí v nějaké míře poznamenaný. A to ať mluvíme o filmech Jiřího Trnky, nebo Večerníčcích, po nichž usínalo už několik generací. Dočkala se navíc mezinárodního úspěchu a vždy naši zemi skvěle reprezentovala. Bohužel víme, že hraný film se dočkává větší mediální odezvy, a právě proto bychom my Akademici měli naši animaci aktivně připomínat. Zvlášť když se nyní zdá, že zažívá další zlaté období, vždyť máme i film nominovaný na Oscara! Když jsem studoval na FAMU, žádná katedra animované tvorby ještě neexistovala, ale lidé, kteří se v tom oboru pohybovali, pokládali její základy. Jsem hrdý na to, co vzniklo.

Animace a dokument mívají na filmových cenách většinou své kategorie, v nichž jsou uzavřeny jako v ghettu, a v důsledku toho nikoho nenapadne ocenit dokumentárního kameramana nebo střihače animovaného filmu v jiných sekcích.

Všechny důležité ceny se dnes posouvají a jistě je trendem, aby se tyto hranice rozpouštěly. U dokumentárních filmů už se o kameře a střihu mluví dost často. Animovaný je zřejmě trochu pozadu, ale jistě i u něj by každý řekl, že když splňuje nároky na celovečerní film, měl by být v soutěži ve všech kategoriích. Ostatně tomu tak oficiálně je – na Českých lvech nic nebrání hlasovat pro střih animovaného filmu. Dřív nebo později se to stane. Možná to chce ještě trochu času a otevřenější mysl, pravidla s tím ale počítají.

Co mě osobně trápí víc, je potřeba lépe pokrýt krátkometrážní produkci, pro niž zatím nemáme dostatečně vymezený prostor. Evropské filmové ceny mají velmi silnou a sledovanou kategorii pro „shorts“, která správně reflektuje hodnotu tohoto formátu pro filmové umění. Považuju za důležité východisko do budoucna, aby byla na Českých lvech zavedena kategorie pro krátké filmy, jež by animaci velmi pomohla.

Existovala by samostatná kategorie pro animovaný film? Na rozdíl od celovečerních by už bylo z čeho vybírat.

Nemyslím, že to je nutné a ani možné vzhledem k tomu, že každá nová kategorie prodlužuje ceremoniál a je nesmírně těžké ji vyjednat. Ale neměl bych z toho strach. Jak se tak dívám na aktuální tvorbu, animace by nejspíš letos dominovala i v konkurenci hraných filmů. Myslím, že tak by to bylo v pořádku – do této kategorie by se dostávala jen ta opravdu nejlepší díla. Kolegové z Asociace animovaného filmu měli nápad, že by existovala jedna kategorie pro animaci bez ohledu na délku, kde by soutěžily minutové snímky proti hodinu a půl dlouhým, ale to mi přijde zcela neudržitelné. I kdyby jen proto, že ne vždy se dá určit hranice animovaného filmu. Kolik animace v něm musí být, aby šlo o animovaný film? Jak se to změří? Také si musíme uvědomit, že stále ne každá sezóna vygeneruje pět animovaných filmů hodných nominace. Ani krátkometrážních, o celovečerních nemluvě. Cenu by pak nešlo udělovat s ročním rozestupem. Animovaný film tedy v našich podmínkách nemůže soutěžit v samostatné kategorii, nicméně musíme mít jistotu, že má férovou šanci být nominován v kategoriích, do nichž přísluší všechny filmy. Opět – aby škatulka „animovaný film“ nevedla k tomu, že pro animaci není hlasováno, ale naopak aby pro ni bylo hlasováno spravedlivě ve všech ostatních kategoriích. O celovečerní animované filmy tedy v tomto smyslu strach nemám, myslím, že je máme pokryté. Zbývá vyřešit krátkometrážní.

Vím, že je těžké řešit nové kategorie. Sám jsem navrhoval zavedení kategorie krátkometrážní film u Cen kritiky, jehož sdružení jsem členem, ale bylo mi řečeno, co jste už naznačil. Že kvůli délce udělovacího ceremoniálu to není možné.

Hraje to samozřejmě velkou roli. Televize, která přenos vysílá, je v tomto ohledu vlivným hlasem. A bez televizního vysílání se žádná taková akce neufinancuje, opustí ji sponzoři, pro něž přestane být atraktivní.

Nešlo by v případě Českých lvů udělit tyto kategorie jako kompromis na nominační tiskové konferenci?

Teoreticky by to jistě bylo řešení, ale bojím se, že by to bylo vůči oceněným nedůstojné. Proto tehdy vyhlašujeme jen u nestatutární ceny jako plakát a fanouškovská cena. Někdo by tam klidně přidal i studentský film, ale to by přece nebylo dobré – naopak právě u téhle ceny je důležité, abychom ji prostrčili do hlavního večera, protože tyto filmy potřebují největší podporu. Stejně uvažuju i o krátké produkci. Musí být doceněna během hlavního večera, pokud má mít tato soška smysl. Provozní otázka je, kam pak se studentskými krátkými filmy. Zůstane jim oddělená kategorie štědře dotovaná Magnesií, nebo se stanou součástí kategorie krátkometrážní film? Protože velká většina shortů jsou studentská cvičení. Je atraktivnější peněžní odměna, nebo prestiž statutární ceny? Nebo se mají dublovat? To si musíme ujasnit.

Když se podíváte na Akademii, důvěřujete jí ve věci posouzení animace? Jsou členové schopní a ochotní věnovat dost času a rozmyslu k učinění kompetentního rozhodnutí?

Já jsem v Akademii od samého počátku, považuju se za jednoho ze zakládajících členů, a jsem si tedy obzvlášť vědomý všech jejích limitů. Tím spíš, když si vezmeme, co vše musí obsáhnout, přičemž Čeští lvi jsou jen špičkou ledovce naší popularizační činnosti. U kategorií jako dokument často zviditelňujeme tituly, o nichž drtivá většina veřejnosti doposud neslyšela a nevěděla, že vůbec existují. U hrané tvorby to je jen o trochu lepší, ale lidé na ulici by vám i zde vyjmenovali tak dva, možná tři filmy, co se v roce objevily, z těch několika desítek. Pro mě je pak vždycky důležitější, aby bylo pokryto co nejvíc z onoho objemu, i kdyby ne zcela dokonale, zkrátka s ohledem na možnosti členů Akademie. Zásadnější problém proto pro mě je, že není dostatečně pokryta televizní tvorba a některá díla nemají být ani kam nominována, než že v existujících kategoriích ne každý hlasující zná sto procent tvorby a některé okrajové výtvory unikly povědomí. Ty opravdu dobré mu většinou neuniknou. Uchopit prostor ve větší šíři je podle mě pro popularizační činnost Akademie adekvátnější a uskutečnitelnější než myslet na dokonalou hloubku pokrytí ve vybraných bodech.

Zdá se, že uvažujete hodně inkluzivně co do formátu a distribuce.

V dnešní době to jinak nejde, musíme pracovat s vědomím všudypřítomné konvergence a chápat, že opravdová distribuce probíhá až na síti, ať už do ní počítáme online, nebo televizi, jež je také svým způsobem sítí. A švy tu hodně praskají – všímejte si, kolik prestižních doposud filmových cen dnes vyhrává televizní tvorba, což se mi líbí. Mou filozofií je co nejvíc se otvírat, takže třeba každý dokument nad šedesát minut, který byl nějakým způsobem široce distribuován, je automaticky v soutěži.

Důležitou podmínkou pro mě je, aby měl za sebou film nějakou prokazatelnou distribuci, aby měl za sebou kontakt s publikem. Máloco považuju za tak špatnou cestu, jako když jsou rozdávány ceny filmu, který neměl nikdo příležitost vidět. V nedávné minulosti jsme se dočkali kontroverze ohledně snímku Masaryk, jehož nasazení bylo koncipováno tak, aby na základě několika komerčních projekcí vstoupil do hry, vyhrál ceny a po jejich udělení začala opravdu široká distribuce. Nebylo to proti pravidlům, ale rozhodně to považuji za nešťastné a Akademie se tím poučila pro příště.

Pokud to chápu dobře, v cestě krátkometrážní kategorii stojí především domluva s Českou televizí kvůli délce pořadu, ale Akademie je věci otevřená?

Problém je určitě i v Akademii. Na harmonogramu netrvá jen ČT, předsevzali jsme si ho sami, protože o hodně delší, než dvouhodinové předávání by opravdu nemělo smysl dělat. Možná se to nezdá, ale když necháte tři hodiny sedět skupinu lidí v sále, jejich nálada je horší a horší, až nakonec proniká i na obrazovky. A nikdo nechce vysílat ceny, během nichž z obrazovky sálá netrpělivost a otrávenost – jde přece o oslavu. Nominované filmy musí být nějak představeny, aniž by byla stopáž zcela neudržitelná, a musí to být alespoň trochu zajímavé. Takže aby přibyla kategorie, je třeba pečlivě řešit formát a strukturu.

Zdá se ale, že kategorii pro krátký film považujete za nutnou. Kdy se jí dočkáme?

Nechci, aby to znělo jako slib, protože o tom nerozhoduji jen já, ale jsem přesvědčený, že do příště už se podaří všechny přesvědčit a vše zorganizovat. Myslím, že tím hodně pomůžeme celé české kinematografii, a především mladým filmařům, kteří se už během studií na FAMU za každou cenu tlačí do celovečerních stopáží, protože mají dojem, že krátkometrážní filmy nebere nikdo vážně. Jenže na FAMU na to není čas, prostředky a často upřímně řečeno ani plně vyvinutý talent, jenž musí teprve dozrát právě prostřednictvím krátké tvorby.

Často řešeným tématem je uplatnění absolventů FAMU, včetně animátorů. Co mohou dělat? Někteří odcházejí například k počítačovým hrám, jejichž design měl mít ostatně vlastní katedru.

Stále se o ni usiluje, i když z toho jako starý konzervativní člověk nejsem nadšený. Nemyslím, že tohle je věc, kterou by měla FAMU vysloveně pěstovat. Přesto chápu a respektuju, že mladší Akademici to vidí jinak. Já bych se soustředil na výuku filmu jako takového, a to výuku velmi důslednou a poctivou. Zkrátka to, čemu se sprostě říká „řemeslo“. Řemeslo prostupuje umění, nejde ho oddělit ani izolovat, nemělo by být ale vnímáno jako něco, čemu netřeba věnovat pozornost. Aktivní snaha naučit se „dělat film“ by podle mě přispěla i následné uplatnitelnosti absolventů.

Možná to souvisí s tím, že v posledních skoro dvaceti letech vedou školu teoretici, nikoliv filmaři, a ve výuce se odráží jejich priority a zájmy. Nevědí bezezbytku, jak se film tvoří, pořád sní o „umění“, tedy o pojmu, do nějž se vejde cokoliv, ale často málo znamená. Měli bychom studentům otevřít prostor pro invenci, fantazii, imaginaci a navrhnout jim, jak by je mohli obsáhnout a rozvíjet. Katedra animované tvorby má podle mě tu výhodu, že ze své podstaty nemůže kontakt s řemeslem zcela ztratit, protože filmaři u animace vždy nemohou obejít technologické či mechanické procesy. Mistři animace při veškeré fantazii nepohrdají pravidly, možná proto má právě naše animace tak velký úspěch.

Jaká je tedy vaše rada pro absolventa animace, když se chce uplatnit?

Já si nehledě na váš pesimizmus myslím, že absolventi animace uplatnění nachází celkem snadno, víceméně v plném počtu, takže žádnou radu vymýšlet nemusím. Animace je dobrý obor, na němž člověk získá hmatatelné poznatky a nakonec je uplatní. Horší to mají třeba absolventi režie. Animátor, je-li ochotný tvořit na zakázku, nemá zpravidla problém. Vezměte si už jen, kolik možností nabízí Česká televize. Ano, mnohdy jde o služební projekty, ale za to se není třeba stydět. I takové věci mohou být dělány dobře a mnohdy se právě na nich ukáže, na co člověk má, nebo nemá.

Jak se Akademie staví ke koprodukcím? V nich podle některých leží budoucnost animace. I tady máme ale nedobrý precedent, kdy Edith Piaf vyhrávala České lvy, což vedlo k další změně pravidel.

O koprodukci jako jediné budoucnosti animace bych pochyboval, ale samozřejmě je to jedna z cest. Existují pak přesná pravidla, která určují, kdy je film zařaditelný na České lvy. Jsme v tomto ohledu celkem liberální, v majoritně českém filmu je například možné nominovat filmaře jakékoliv státní příslušnosti, což vůbec není samozřejmostí – například na Evropských filmových cenách je americký filmař automaticky nevolitelný.

Proč si nemyslíte, že v mezinárodních koprodukcích je budoucnost?

Uznávám, že to jsem možná řekl moc razantně, jsem ale nedůvěřivý vůči vzhlížení ke koprodukcím jako k všeléku, jako k preferovanému způsobu produkce. Proti Evropě nic nemám, naopak, mohli bychom vyjmenovat řadu kvalitních projektů, ale je nutné si uvědomit, že se vstupem do koprodukce výrazně rostou náklady. Přizpůsobují se podmínkám nejbohatší ze stran, a ne vždy se to nakonec vyplatí nám z České republiky. Zvlášť když si vezmeme v potaz, kolik podmínek musí koprodukční natáčení plnit. Vzniká ekonomický guláš vedoucí ke komplikované produkci, v níž je možná nominálně víc peněz, ale také spousta dalších nákladů a povinností. V důsledku považuju pro většinu projektů za lepší, když se pokusí snížit rozpočet a zůstat v jedné zemi, než aby hned vstupovaly do mezinárodního prostoru. Často si bereme za příklad skandinávský model. Jenže severské země jsou kulturně a ekonomicky mnohem provázanější než my s kýmkoliv dalším. Opět srovnáváme nesrovnatelné.

Nešlo by něco podobného vybudovat v rámci Visegrádu?

Nevím, muselo by jít o velmi dlouhodobý proces, protože když se na střední Evropu podíváte dnes, ty země jsou příliš odlišné. Vezměte si už jen na jazykovou bariéru mezi Maďarskem a slovanskými zeměmi, nebo rozdíl mezi katolickým Polskem a Českem – tyhle rozdíly se sčítají. Jen těžko si v nich představit stejně hladké procesy koprodukce jako ve Skandinávii. Užší spolupráce producentů z dvou zemí je jistě lákavá a uskutečnitelná, ale nemůžeme rovnou doufat v hladký průběh.

Potenciál animace je ale její univerzálnost, možnost oproštění se od lokality, kde vznikala, a vytvoření samostatného světa. Není na místě ten potenciál využít?

Jistě, některé koprodukční filmy ho využívají skvěle. Jindy ale není možné dát prostor fantazii právě proto, že film vzniká jako koprodukce. Takový Jiří Trnka by nemohl točit evropskou koprodukci, jeho filmy si mohly udržet svou podobu proto, že vznikaly v jeho dílně, kompletně pod jeho kontrolou. A zdá se mi, že poetika filmu a její úspěch jsou výraznější, když jsou vlastní. Když může film nabídnout svůj rukopis. Nemluvím tu o nějakém „národním českém filmu“, ale zkrátka o možnosti autora udržet svůj výraz a zachovat si rozhodovací právo.

Jak se v principu stavíte k touze dobývat svět? Respektujete ji? Nebo by se animátoři měli soustředit na lokální trh a české diváky?

Musí existovat prostor pro celou škálu strategií a tvůrčích priorit. Potřebujeme dát filmařům prostor dobývat úspěch ve světě i uspokojovat české publikum – obojí má svou hodnotu.

Mnozí si stýskají po ztrátě Krátkého filmu a dalších centralizovaných státních podniků vedoucích československou kinematografii.

Tyhle dohady nemají moc velký smysl. Státní film musel skončit – neexistovalo jiné východisko. Na svobodném trhu nemůže film vznikat pod dohledem centrální, státem pověřené instituce. Samozřejmě to přineslo potíže, pád infrastruktury Barrandova byl těžkou a nepříjemnou zkušeností, ale nešlo se jí vyhnout. V liberálním světě nemůžeme udržovat státní monopoly. Audiovizuální v žádném případě. Někteří to nesli těžko a rozpadla se i řada osobních vztahů a přátelství. Třeba Věra Chytilová odmítala vstoupit do Akademie, protože byl jejím členem Václav Marhoul, který se procesu privatizace Barrandova účastnil. Nikdo ale nikdy nepřišel s opravdu fungujícím konceptem, jak si monopol Barrandova v liberálním tržním prostředí představit. Kritiku si zaslouží, že stát neměl od počátku připravenou strategii podpory svobodně vznikajících filmů, vyzdvihnout tu musím roli České televize, v níž jsem se postaral, aby se filmové produkce účastnila, i když to vůbec nebylo snadné. Jistě by šlo řešit další dílčí problémy, v neposlední řadě ekonomické ztráty, když se privatizovalo před dořešenou legislativou. Krátký film byl v podstatě ukradený, a to včetně jeho archivů, což je obrovská škoda. Samotný rozpad Barrandova jako jediného centra produkce hraných filmů byl ale nezbytný.

Jaká je podle vás role Fondu?

Díky bohu za něj, i když by určitě užil o dost víc peněz. Když si to porovnáme s jinými sumami vynakládanými na některé kulturní instituce, má filmový fond k dispozici relativně málo. Přesto je dobře, že už existuje alespoň něco. Role Fondu by podle mého neměla nahrazovat Barrandov, nemělo by jít o monopol, který z jednoho bodu ovlivňuje celou národní kinematografii. Těch devět lidí, co tam rozhoduje, nemůžou určovat, jak budou vypadat všechny české filmy, to by bylo příliš násilné a autoritativní. Zdá se, že si to sami uvědomují.

Nejde se vás nezeptat na to, jak vnímáte roli České televize, velkého filmového koproducenta.

Jde pro mě samozřejmě o těžkou otázku, protože moderní Českou televizi vnímám trochu jako svoje dítě, takže mám tendenci se jí jednak zastávat, ale také jí v nutných chvílích kritizovat. Lidé, kteří přišli bezprostředně po mně – to bylo neštěstí. Především kvůli narušení kontinuity, kterou tak mladá instituce nutně potřebuje. Obměna vedení tehdy neproběhla ideálně, po šesti letech existence jako by se opět začínalo odznova.

Existenci České televize tedy počítáte od vašeho ředitelování jako od nuly? Necítíte kontinuitu k Československé televizi?

Rozhodně ne v kontextu původní tvorby. Zdědili jsme archivy, to byla důležitá věc a povinnost, ale strukturální a personální změny byly obrovské. Týká se to i animátorů, kteří pod ČST pracovali. Celkově šlo tehdy o posun tisíců lidí, myslím, že velikost té systémové změny probíhající za chodu nedokázal ještě nikdo nejen pořádně zhodnotit a snad docenit, ale ani popsat. Dnes by se mluvilo o nevídané restrukturalizaci. Česká televize během vlastního přerodu zachránila celovečerní film, rozhodně zachránila dokument a nejspíš v menší míře zachránila i animovanou tvorbu. Podařilo se zachránit třeba Večerníček, už to bylo zcela zásadní. Můžeme se znovu bavit o detailech – o tom, kolik lidí dostalo prostor či jak se dařilo v přechodné době držet kvalitu například v důsledku výrazného snížení příjmů, meziroční inflace atakovala 10 %. A muselo se udělat velmi moc za velmi krátkou dobu.

Co se týče Večerníčku, v jedné studii jsem četl výtku vůči České televizi, že jej nedokáže strukturovat způsobem, kterým by bylo snadnější ho prodávat do zahraničí – epizody i série jsou příliš krátké.

S tím jsem se samozřejmě setkal. Několikrát byla tendence počet epizod na sérii navyšovat, ale vždy beztak skončíte u toho, že každý formát bude někam pasovat a jinam ne. Někde se vysílá s reklamami, někde bez, hodinové okno může zaplnit pořad od 40 po 58 minut. Pak mi řekněte, kterému trhu vyhovět? Tohle je mimochodem velký problém u koprodukcí.

Vysílací okna mi ani nepřipomínejte, to byl důvod sporu s mnoha režiséry, kteří prostě nedokázali pochopit, že vysílací schéma je strukturálně kultivovaný dokument a opakovaně odevzdávali práci o tři, čtyři i pět minut delší, protože nechápali, proč je v tom takový rozdíl. Večerníčky nevyjímaje, to bylo vždycky: „Pane Mathé, to je přece jedno, jestli to má devět minut, nebo devět třicet! Toho si nikdo ani nevšimne!“ Zajímavé, že ti samí režiséři se v Německu dokázali trefit na vteřinu. Dnes už to ale jistě funguje lépe, tvůrci si zvykli.

Televizní formát přesto zůstává pro české režiséry užívající si naprosté tvůrčí svobody leckdy nepříjemným prvkem jejich práce. Asi tušíte, jak komplikované je třeba řešit s Karlem Vachkem prezentaci jeho čtyřhodinových dokumentů, kvůli nimž je třeba vlastně rozbít celé vysílání. Relativně pozitivně tedy vnímám, když tvůrci dopředu počítají s dvěma sestřihy – s jedním pro přesná vysílací okna, s druhým pro festivaly. Když se tak pracuje od začátku, může to být rozumný kompromis a kratší verze pak nepůsobí nekompletně.

Není ale skvělé právě to, že se na České televizi pořád může objevit něco tak nesystémového?

To je ovšem báječné, jednou za čas se vyhnout zvyku, pravidlům, ale nikoli ve stovkách případů. Pak nelze ani komunikovat se zahraničním zájemcem. Někdy mám pocit, že je Česká televize až moc vstřícná a tvůrci vkládají do tvorby nižší míru odpovědnosti za výsledek. Každý autorský celovečerní film protlačený během minulého režimu byl boj – i proto pak stál za to. Dnes si režiséři a producenti prosadí takřka cokoliv, ale výsledky jsou různé. Určitě, svoboda, která to umožňuje, za to stojí. Proto je pak důležitá důsledná práce Akademie, aby dokázala ukázat na ty nejpovedenější díla nehledě na jejich žánr, délku či průběh jejich vzniku.

Rozhovor vedl Martin Svoboda.

Foto: Petr Novák, Wikipedie

Další příspěvky

Sorry, the comment form is closed at this time.