- O čem jsou pro vás Smrtelné historky?
Především o tom, nakolik se liší představa člověka od toho, co se mu v životě skutečně stane. Zároveň, jak stačí jenom změnit úhel pohledu pro vyznění stejné věci. Na základě toho jsme zvolili ve všech povídkách jednu výchozí situaci, v níž se setkává hlavní hrdina s něčím, co ho velikostně mnohanásobně přesahuje.
- Jakou roli zastávají mezi jednotlivými povídkami tři krátké blackouty s názvem Na draka?
Fungují jednak jako mikropředfilmy a jednak jako reset divákova vnímání. Mají rovněž zamezit tomu, aby do sebe jednotlivé povídky emočně přetékaly. Záměrně jsou proto odlehčené.
- Jak jste dospěli k formátu celovečerního povídkového filmu?
V prvé řadě jsme začali v roce 2010 vyrábět středometrážní film „Dědek Kaktusák“(dnes už Antonio Cacto). Zastavili jsme se ale ve chvíli, kdy jsme narazili na problémy s dofinancováním projektu. Setkali jsme se tehdy s Ondřejem Trojanem (producent T.H.A) a začali hledat řešení. Ondřej navrhl útvar celovečerního povídkového útvaru, k níž došel jednoduchým kalkulem. Celovečerák se dostane jednodušeji k divákům a snázeji se zafinancuje. Shodou okolností jsme v té samé době začali realizovat s partou animátorů Na draka a s druhou partou zase film Maják. Slovo dalo slovo a všichni jsme se domluvili, že spojíme povídky dohromady. Už na začátku jsme ale věděli, že filmu chceme dát formálně pestrý tvar a technologicky si v něm vyhrát.
- Ve filmu je také výrazná hudba, se kterou si hrajete napříč žánry…
Smrtelné historky jsou multižánrové. A to souvisí nejen se scénářem, hereckým projevem a kamerou, ale také se zvukem a hudbou. Hledali jsme výraznou stylizaci pro každou povídku zvlášť. Antonio Cacto stojí na filmové hudbě inspirované americkou nezávislou kinematografií a zároveň na mexických tradicionálech. Maják zase na křehké a subtilní hudbě od Clarinet Factory. K Velkému chlapovi jsme přistupovali spíše po “tarantinovsku”, a to tedy tak, že výsledná povídka stojí více na písních než filmové hudbě. Pracovali jsme se zahraničními peckami, ty nasazovali do filmu a postupně je nahrazovali českými skladbami podobného ražení. V poslední povídce proto zazní třeba skladba Slunečný hrob od Vladimíra Mišíka nebo orchestrální skladba Má hra z alba Nová syntéza od legendárních The Blue Effect. To vše doplňují ruští Messer Chups.
- Zmiňoval jste, že film je technologicky různorodý. Nastaly v tomto směru nějaké problémy?
Věděli jsme, že problémy přijdou, protože jsme hledali nové technologie po celém světě. Např. pro povídku Maják jsme užili technologii, která byla uvolněna až v loni na podzim. Dala nám ale zabrat spíše kvůli deadlinu pro dokončení filmu. Celkově byly problémy díky zkušenostem týmu minimální.
- Výběr technologií přišel především díky vaší dlouholeté činnosti v postprodukčních studiích jako je UPP nebo RUR?
Ano, inspirace v tomto směru vznikla především díky mé práci v postprodukci. Ve studiích jsem navíc potkal řadu talentovaných lidí a právě s nimi se dal do výroby Smrtelných historek. To, co jste nakonec ve filmu viděla, je spojením všeho možného, na čem jsme ve studiích kdy pracovali. Jen jsme to všechno obrátili do stylizované roviny. A to ať už jde výbuchy, auto honičku nebo letecký souboj.
- Jaké máte další plány v oblasti animovaného filmu?
Po premiéře Smrtelných historek se pouštím společně se svou manželkou Denisou Grimmovou do animovaného filmu Myši patří do nebe.
Co se týká mé vlastní tvorby, tak mám vybrané dvě až tři knížky, podle nichž bych chtěl natočit celovečerní film. Dopředu už ale vím, že pro něho chci znovu najít nějakou zajímavou animační technologii. Nebaví mě totiž předlohy suše interpretovat, ale spíše stylizovat.
