Rozhovor s režisérem, scénáristou, výtvarníkem a producentem nového českého animovaného filmu Lajka Aurelem Klimtem vznikl při příležitosti uvedení snímku na Mezinárodním festivalu animovaného filmu Animánie v Plzni.

Jak jste spokojený s reakcí publika?

Dneska jsem to bylo podobné jako o premiéře, nebo předpremiéře – děti to bavilo, dospělí se smáli, fungovalo to dobře. Problém vidím spíš v tom, že došlo k určitému nepochopení široké veřejnosti a většiny recenzentů, pro koho je film určený. Není to pro úplně malé děti, my uvádíme cílovou věkovou skupinu od 12 let, ale já mám zkušenost, že na to dobře reagujou i mladší děti. Mrzí mě, že recenze část rodičů odradily. Přitom tam není nic nevhodného. Do toho filmu ale někteří dospělí projektují svoje představy, a pak to automaticky považují za nevhodné pro děti, přitom děti to logicky nevnímají jako oni a vzniká tady ten pseudoproblém. Reakce dospělých diváků jsou tak půl napůl – buď se jim to nelíbí vůbec, nebo jsou nadšení. Pro mě je to ale lepší varianta, než kdyby se to většině lidí líbilo jen napůl.

Jedna z recenzí otitulovala váš film třemi P: pracný, poctivý a popisný. Jak byste ho popsal vy?
My to tedy prezentujeme jako „loutkový sci-fi muzikál“ a strukturou je to triptych s třemi dějovými částmi, které organicky vytváří jeden příběh. Co se týče té pracnosti; opravdu jsme do toho dali maximum, čeho jsme byli schopní. Taky nám to zabralo i s přípravnou fází 10 let.

 

 

A kolik na něm celkem pracovalo lidí?
Samotné natáčení trvalo 6 let. Trvale na něm dělalo 5 lidí, z toho kromě mě ještě 2 animátoři a 2 další lidi, kteří museli zvládnout výrobu i support natáčení – stavbu, svícení a tak dál. Plus další 3 lidi, kteří dojížděli podle toho, jak bylo třeba – kameraman, výtvarníci. V titulcích je pak vidět velká spousta jmen, ale většina z toho je postprodukce.

Jak jste dokázali zajistit financování?
Ten projekt měl velkou podporu Fondu kinematografie, který ho opakovaně podpořil v průběhu celých těch deseti let, nebyl to tedy názor jen jedné rady fondu. V důležité chvíli se pak přidala i Česká televize, která ho pomohla dofinancovat. Pak jsem se snažil ještě přes crowdfunding zajistit výrobu anglicky mluvené verze, to se ale bohužel nezdařilo. Kampaň běžela v prázdninovém čase a neměli jsme čas se před tím věnovat nejdříve vytvoření komunity. Ve 3D se filmy bohužel nedají promítat s titulky, takže zatím to ve stereoskopickém formátu můžeme prezentovat jen divákům se znalostí češtiny. Až se toho ujme nějaký sales agent a prodá to někomu, kdo si sám zajistí dabovanou verzi, tak se ten problém prozatímní absence anglického dabingu třeba vyřeší touto cestou. Budeme teď obesílat zahraniční festivaly a uvidíme.

Jaké další problémy kromě financování jste při výrobě řešili?
V takhle náročném filmu je každý záběr problematický a vyžaduje specifické technické řešení, jak ho udělat. Podmínky u nás jsou hodně omezené celkovou situací v oboru. Já za sebou na rozdíl od amerických studií nemám tým specialistů a techniků, kteří by samostatně řešili i ty nejnáročnější požadavky režiséra. Musel jsem už ve scénáři přemýšlet, co bude možné v našich podmínkách vytvořit. Přesto si myslím, že se film povedl dotáhnout animačně i technologicky na velice dobrou úroveň. Práce Honzy Štencla jako hlavního animátora je z mého pohledu prakticky bezchybná. Jenom pro srovnání, v západní produkci se točí každý záběr třeba i čtyřikrát a je na to třeba týden času, u nás se s tím stráví průměrně jen jeden den – logicky to pak vypadá jinak. Na jednu stranu méně precizně, ale na druhou zase spontánněji.

Má podle vás klasická loutková animace v konkurenci počítačové animace šanci uspět u široké divácké veřejnosti?
Porovnávat tuto tvorbu s Pixarem je jako srovnávat Ropáky s Avatarem. Jde úplně o jiný typ animace i tvorby, jiný způsob vyprávění příběhu. Budoucnost to určitě má, a to nejen tady u nás – i ve Spojených státech jsou úspěšná stop-motion studia, třeba Laika, nebo v Anglii Ardman. Tyto filmy má smysl dělat, dokud budou mít své diváky. Podle mě si loutky vždycky svoje diváky najdou.

A jak vidíte budoucnost české animace obecně?
Největším problémem je, že nepřežilo žádné z velkých studií, co u nás byly – Studio Jiřího Trnky nebo Zlín. S tím souvisí ta zmíněná lidská síla, která u nás chybí. Úzká specializace je možná jenom v rámci velkého studia. My jsme měli jen pár lidí, co musí umět všechno. Takhle točit celovečerák je dost šílené.
Do budoucna to znamená, že celovečerní filmy mohou vznikat jen s velkými obtížemi. Budou se asi točit hlavně povídkové filmy, na kterých mohou spolupracovat, aby to lépe zvládli, dvě i více studií. Tento způsob natáčení je ale pro klasický celovečerní film velmi těžký až skoro nemožný.

 

Lajka (ČR, 2017, 85min)
Režie, scénář, střih: Aurel Klimt
Výtvarno: František Lipták, Martin Velíšek, Aurel Klimt
Animace: Jan Štencl, Olívie Dolanská, Aurel Klimt
Kamera: Radek Loukota
Zvuk: Marek Musil
Supervize vizuálních efektů: Boris Masník
Dabing: Helena Dvořáková, Jan Vondráček, Petr Čtvrtníček, Karel Zima, Miroslav Táborský, Čeněk Koliáš, Ivana Lokajová, Vladimír Merta, Martin Matejka, Robert Nebřenský, Jan Budař