„Kdo zažil výuku animace v zahraničí, nemůže už nikdy situaci u nás vnímat nějak uspokojivě,“ tvrdí studentka dvou českých škol zaměřených na animovanou tvorbu. O svou zkušenost z francouzské kolébky mnoha talentů La Poudrière se Michaela Režová podělila v následujícím článku.
LA POUDRIÈRE – POVINNÁ ZASTÁVKA KAŽDÉHO STUDENTA ANIMACE
Byla jsem ve druhém ročníku bakalářského studia a chtěla jsem na stáž. Ne na Erasmus, což často znamená jet někam do tepla k moři a hlavně nic moc nedělat. Chtěla jsem se něco naučit, něco se dozvědět, někam se posunout! Hledala jsem dlouho a usilovně, rukama mi prošlo spoustu škol a možností, ale vždy stálo něco proti. La Poudrière mi doporučil poprvé můj pan profesor Jiří Barta. Neznělo to špatně, napsala jsem jim žádost, dlouho se nic nedělo, pak jsme si volali, trochu mizerné francouzštiny z mé strany a ono to vyšlo! V tu dobu jsem vůbec nevěděla, že nic není automaticky a že jsem vlastně prošla výběrovým řízením.
O čem celý program je a kam to vlastně jedu, jsem zjistila skoro až na místě, což je mi dodnes trochu záhadou, jelikož přípravy nepodceňuji. Z ničeho nic jsem se z šedavé Plzně přemístila do krásného francouzského městečka Valence, a stála jsem před nádhernou budovou s dlouhatánským červeným komínem. Kdysi tam bývala výrobna střelného prachu a dojem útulné továrničky zůstal škole dodnes.
Čekaly mě velice intenzivní dva a půl měsíce práce i radosti v týmu i mimo něj. Každý den od devíti do pěti odpoledne práce, konzultace, vymýšlení. Někdy i práce o víkendu. Ale práce, co se každým okamžikem posouvala kupředu. Náš úkol spočíval v adaptaci knihy Mon copain squelette v TV seriál pro mladistvé. Vytvoření postav, funkčního světa, příběhů, animační testy. Hodně kreslení a snad ještě více psaní. Každých několik dní se u nás střídali profesionálové z filmového průmyslu, scénáristi, režiséři… Každý z nich s námi v klidu rozebíral projekt, pěkně skupinu po skupině, každý nás posouval dál. Na cestu nám svítili lidé jako Myles McLeod, Claire Paoletti, Jon Chambers, Ted Sieger a další. Tedy nejen Francouzi, ale mezinárodní tým. Stejně tak to bylo i se studenty, poznala jsem spoustu různorodých osobností ze všech koutů světa. Anglie, Francie, Velká Británie, USA, Rusko, Bulharsko, Irán, Itálie, Estonsko.
Škola si drží dobrou úroveň i díky tomuto výběru zahraničních studentů, nezůstává jen na domácím poli a z druhé strany je právě i tím lákavá pro studenty ze zahraničí. Úroveň byla s Českou republikou úplně nesrovnatelná. Tamější škola má samozřejmě úžasné tvůrčí a pracovní zázemí, možností tam je nepřeberně, ale to je zanedbatelné v porovnání se způsobem, jak je vše napojeno na realitu filmového průmyslu. Vše, co tam studenti dělají, je možné dostat dále než jen do školního promítacího sálu.
U nás prakticky nulová návaznost na producenty, televizi, studia a další vývoj je v La Poudriére samozřejmostí. Na rozpracovaný absolventský film se přijedou podívat zástupce francouzských televizí (např. ARTE, CANAL +), vyslechnou si studentské pitchingy a když se jim něco zdá obzvlášť dobré, nabídnou studentovi spolupráci a rovnou si film zamluví pro vysílání na jejich kanále, zaštítí jej. Ještě větší dotyk s realitou byl i v kurzu, jehož jsem byla součástí. Po dlouhém vyvíjení seriálu ME AND MY DEAD BUDDY, který byl založený na vybrané francouzské knize, jsme jej prezentovali spolu s jedním televizním speciálem na závěrečném velkém pitchingu před mnoha producenty a zástupci různých filmových studií. Je to neuvěřitelné, ale seriál na kterém jsem pracovala, si vzalo pod křídla studio Les Armateurs (O medvědovi a myšce, Trio z Belleville, filmy Michaela Ocelota ad.), koupilo jej od nás a nyní ho má ve vývoji.
Je úžasné říct, že jste u toho byli a pořád vlastně ještě jste součástí. Zpětně mi přijde neuvěřitelné, že jsem již v začátcích mého studia animace měla tu možnost studovat právě v La Poudrière. Váš pohled na animovaný film a způsob práce to totiž od základu promění. Nemůžete už nikdy situaci v Čechách vnímat nějak uspokojivě. Dle mého názoru se vše lepší i tady, a když je člověk hodně snaživý a průrazný, tak to jde, ale musíte chtít a tvrdě tomu jít naproti. A v kvalitě, postupu práce a návaznosti na širší pole působnosti převážně klasické animace se budeme mít od Poudrièrky ještě hodně dlouho co učit.
Vlastně je to z mého pohledu jiné i v samotném vnímání animovaného filmu společností a státem. Potenciál využití animace a řekněme právě klasické animace, zde podle mě roste mnohem pomaleji a za Francií dosti pokulháváme. Navíc jsem nikdy z úst tamních vybraných studentů (škola trvá dva roky a v každém ročníku je jen něco málo okolo deseti studentů) neslyšela povzdechnutí s řečnickou otázkou – Co já budu jenom jednou dělat… – ne, tam se lidé spíše rozmýšlejí, co by v rámci oboru chtěli v budoucnu dělat – budu támhle raději výtvarník nebo zkusím tamto studio a budu animátor, nezkusíme podat projekt do toho a toho řízení? Krása. Pochopitelně vidím vše očima někoho, kdo toho byl jen svědkem, nežiji ani netvořím v jejich podmínkách, ale to, že jsem jednala se studiem Les Armateurs, není přece jen tak docela náhoda. Stojí za tím tvrdá práce a dobrá koncepce i opora školy.
Závěrem snad už jen apel na ostatní studenty animace: využijte možností stáže rozumně a jeďte tam, kde se profesně posunete dál, kde opravdu nahlédnete pod pokličku funkčnímu průmyslu animovaného filmu a zároveň tam budete spokojeni jako nikde. Jeďte a naučte se něco, co vám zde nikdo nedá! Podmínky nemohou být příznivější.
Umět francouzsky víc, než-li si objednat croissant a kávu, dávám si rovnou přihlášku k dvouletému studiu. Děkuji za možnost být toho všeho na chvíli součástí!
Michaela Režová
(autorka článku je studentkou ateliéru Filmové a TV grafiky na UMPRUM a absolventkou ateliéru Animované a interaktivní tvorby v Plzni)
