Novinky

MARTIN VANDAS: „V Arnoštovi jsem našel ideálního autora”

Martin Vandas patří mezi přední české producenty animovaného filmu. V současnosti pracuje jeho společnost MAUR film na třech celovečerních snímcích, také ale na řadě krátkometrážní a seriálové produkce. Chystaná adaptace knížky Arnošta Goldflama „O nepotřebných věcech a lidech“ získává světovou pozornost už před samotnou výrobou a Martin Vandas věří ve velký úspěch.

Na jakých filmech právě pracujete?

V tuto chvíli máme ve výrobě tři celovečerní animované snímky. Ve francouzsko-německo-českém projektu Přes hranici, vznikajícím technikou barva na skle, figurujeme jako minoritní koproducent. Na palubě jsme už šest let, výroba z toho zabrala poslední dva, a pokud vše dopadne dobře, příští rok bude hotovo. Druhým je německo-belgicko-lucembursko-česká klasická ruční animace Fany byla při tom. A třetím je loutkové O nepotřebných věcech a lidech podle předlohy Arnošta Goldflama.

Přes hranici (MAUR film)

Když slyším, jaké techniky volíte, zdá se, jako byste se vymezoval vůči CGI.

V minulosti jsem s počítačovou animací pracoval. Mou nejdražší krátkometrážní produkcí byl Jezdec času Ondřeje Švadleny. K tomu máme zrovna ve výrobě další krátký film s názvem Jáma. Technologie se podřizuje látce a jakmile mám v rukou koncept, k němuž se hodí počítačová animace, bez problému po ní sahám. Jde zkrátka o jednu z možností.

Trh ale přece nepřijímá animaci podobně rovnostářsky. CGI jasně dominuje.

Je pravda, že jeden zkušený kinodistributor říká, že pro něj animovaný film rovná se CGI. Dětské publikum má prý jasno, bavíme-li se o mainstreamu. Na druhou stranu Mimi & Líza jsou klasické 2D a publikum si našly – ve Francii na ně dohromady přišlo dvě stě tisíc diváků. Vidím to i na loutkách chystaného „Goldflama“, děti jsou jimi zaujaty. Tradiční animace dokáže své publikum uspokojit, když jí je vyprávěno něco zajímavého.

Proč tedy počítačová animace zaujala tak dominantní postavení? Najdeme v ní něco vrozeně zajímavějšího, nebo děti podléhají marketingu?

Hollywood má nepochybně zájem upozadit svou konkurenci. Jedním ze způsobů je prosadit technologii, kterou si ne každý může dovolit, a ještě ji dovést do extrému stamilionových rozpočtů. Jejich obrovské prostředky fungují jako zaminovaná zóna na hraničním pásmu – nikdo si netroufne přes ni přejít, protože mu to nestojí za riziko.

Stejně tak do marketingu nemůže nikdo v Evropě vynaložit byť vzdáleně podobné prostředky jako Američané. Ti proto zvládají jednak nabídnout kvalitní zboží, a jednak jeho kvalitu ještě zdůraznit všudypřítomnou reklamou. Na globálním trhu jim nemá kdo a jak konkurovat. Za zmínku stojí také fakt, že Američané kontrolují majetkově nebo smluvně i většinu provozovatelů kin i distributorů.

Všechny tři vaše zmíněné projekty jsou koprodukční.

Opakuju to tak často, že už to je trochu otřepaný bonmot, ale animovaný film a koprodukce jsou jedno. Doby, kdy jsem dělal Fimfárum jako kompletně český projekt s výlučně českými penězi i firmami, jsou dávno pryč.

Co se změnilo?

Celý trh od priorit publika po strategii distributorů. Rozevřely se nůžky mezi mainstreamem a artem, zmizela střední kategorie filmů. Posunuly se technologie a zdražila se výroba. Sice dnes o dost lépe funguje Státní fond kinematografie, ale zároveň vzrůstají náklady. Také jsme obecně otevřenější světu – za mých mladých let byla myšlenka koprodukcí poměrně exotická a těch minoritních se Fond vůbec neúčastnil.

Jedním ze zájmů Fondu je český prvek“. Zvlášť u koprodukčních animovaných filmů se však snadno ztrácí kontakt s čímkoliv tak konkrétním. Jak to řešíte?

Uvedu jako příklad Fany byla při tom. Ta se během produkce posunula k výrazně komplexnější a náročnější kresbě, než bylo původně v plánu, a bylo naším úkolem se tomu přizpůsobit. Museli jsme vynaložit hodně energie, abychom nové nároky splnili, nicméně se nám díky tomu v českém prostředí vyprofilovalo šest sedm kvalitních animátorů, kteří jsou teď konkurenceschopní v rámci celé Evropy a dokonce už mají další nabídky. Řeknou vám: „Tohle nás na škole nenaučili.“ Muselo to přijít až skrze praxi. I tak se dá uvažovat o přínosu české kultuře. Nejen o nějakém scenáristickém a autorském vstupu, ale o hodnotě pro industry, animaci jako obor. Samotný film bude možná univerzální, nicméně produkčně byl na zdejší prostředí pevně navázán a jeho prostřednictvím došlo k drobné pozitivní změně.

 

Fany byla přitom (MAUR film)

A týkají se tyto posuny jednotlivců, nebo systému jako takového? Protože se ozývají hlasy, že česká industry je v žalostném stavu.

Chybí instituce jako dřívější Krátký film zaměstnávající 150 animátorů, takže může být obtížné se systematicky živit animátorskou profesí a kariérně i umělecky růst. Vidím ale pozitivní kultivaci a v střednědobém časovém horizontu se dá očekávat významný pozitivní posun. Stačí se podívat na činnost Fondu. Když nevypotřeboval prostředky vyčleněné na animaci, protože se nenašlo dost žadatelů, co by splnili podmínky, ony prostředky přesunul na další výzvy, aniž by snížil rozpočet nebo standard. Což ukazuje snahu stabilizovat prostředí bez snížení laťky. Stejné počínání bychom rádi viděli u České televize. Základy tu jsou – česká animace má stále světové renomé a sklízí úspěch na důležitých festivalech. Po správném nastavení podmínek budou nadějní tvůrci schopni předvést mnohem víc, vždyť animace je z pohledu mezinárodní distribuce mnohem univerzálnější než hraný film.

Jaké máte zkušenosti s Českou televizí?

Situace se lepší i přes zaškobrtnutí na cestě. Třeba když se Přes hranici produkčně natáhlo, zaznívalo z ČT dost nervozity, proč trvá výroba tak dlouho. Na francouzské straně nastaly potíže s financováním, takže to chtělo hodně vysvětlování a jednání. Nakonec se ale vše podařilo domluvit a až bude snímek příští rok hotový, má ambici stát se událostí evropského animovaného artu. Já věřím v účast na těch nejprestižnějších festivalech.

Přes hranici

Ohledně budoucnosti animace na České televizi jste tedy optimistický?

Záleží vždy na konkrétních lidech, s nimiž jednáte. Ohledně podpory celovečerního filmu mám pozitivní zkušenosti; hůř jsou na tom kreslené seriály a krátkometrážní formát. Už dlouho se snažím představitele ČT přesvědčit k funkčnější a promyšlenější koncepci a přátelštějšímu přístupu. Vezměte si, jak nesmyslný je šestidílný Večerníček – z takového formátu vyplývá naprosté nepochopení cílového publika a obecně trhu. Výsledek je navíc neprodejný v zahraničí. Česká televize by měla lépe komunikovat s nezávislými tvůrci i producenty, jimž by dala víc prostoru, místo aby si sama dělala seriály tak krátké, že u nich dítě nemá šanci navázat za ten jeden týden vztah. Dovedete si v České televizi představit šestadvaceti nebo dvaapadesátidílný animovaný seriál? Já bohužel momentálně ne, nicméně jen takový má smysl dělat. Tyto parametry vyplývají z televizního schématu a jsou jedním z klíčů k smysluplné koprodukci se zahraničím.

Mluvíte o festivalovém potenciálu Přes hranici. Někdo tvrdí, že prý jsou vůči nám ve světě nedůvěřiví a odmítají nás apriorně. Jiní to vyvrací s tím, že až Češi dodají konkurenceschopný projekt, bude každý programový ředitel jen rád. Kdo je blíž pravdě?

Stává se, že ve festivalové distribuci můžeme pozorovat určité vlny, kdy se zdá, že některé národní kinematografie se snáz dostávají do programů festivalů než jiné. To ale neznamená, že ostatní země jsou záměrně přehlíženy. A rozhodně to neplatí u animace. Našim krátkometrážním filmům se na festivalech daří a celovečerní filmy bohužel nebyly poslední dobou dost dobré, aby mohly stejnou odezvu vůbec čekat. Musíme vzít i v potaz, jak málo jich vzniká.

Někdy se úspěchu může dočkat něco velmi nenápadného. Třeba naše krátká videa Nezkreslená věda, vznikající pro Akademii věd, jsou jednoduchý projekt co do realizace a pustili jsme se do něj jednoduše proto, že nás to osobně zaujalo a bavilo. Minimalistický štáb, Pavel Liška na voice over a spolupráce s předními odborníky na daná témata. Poslední díl o včelách měl pak na Youtube přes 200 000 zhlédnutí za pár týdnů, což už by v kině byla velmi dobrá návštěvnost a v televizi sledovanost. Celý cyklus má přes 4 miliony zhlédnutí a asi 23 tisíc folowerů, kteří přišli bez jediné koruny do reklamní kampaně. Považuji to za malý zázrak.

Jaké platformy se nabízejí pro tvůrce krátkometrážních filmů s výjimkou specializovaných festivalů?

Krátký film v distribuci není tak mrtvý, jak si snad mnozí myslí, jen je třeba udělal konkrétní kroky. Například náš Strom se promítal spolu se Zloději zelených koní, protože jsme se včas domluvili s producentem. To je asi jediná cesta – být v kontaktu s konkrétními tvůrci a nabídnout jim konkrétní film, který se k tomu jejich titulu, pokud možno hodí.

Co producenty celovečerních filmů motivuje vás přibrat?

Jde o věc kolegiality, pomyslně berou na palubu menšího brášku. A řekl bych, že si tím producent i zvýší renomé, například se o něm bude pozitivněji uvažovat u Fondu. Za přijímání předfilmů samozřejmě nejsou oficiální „plusové body“, ale vznikají určité osobní sympatie a respekt vůči někomu, kdo je ochotný víceméně nezištně pomáhat druhým.

Často se pouštíte do knižních adaptací.

Jde o praktický model. Berete do ruky něco, co už bylo v nějakém kontaktu s lidmi, takže tušíte, jak k uchopení látky přistoupit a jak bude rezonovat. Kniha a film se zároveň mohou podporovat marketingově, propagují se navzájem, vytvářejí si obec sympatizantů, komunitu. Najít správnou předlohu vyžaduje mnoho času a práce, musím se dobře orientovat v prostředí, zvlášť když se dívám i mimo hranice českého trhu.

V případě současného díla se také musíte naučit komunikovat se spisovatelem a krotit jeho případnou snahou udržet si vliv. Třeba s Arnoštem Goldflamem jsem našel ideálního autora. Jednak projevuje zájem a ochotu spolupracovat, ale zároveň nás respektuje jako tvůrce vlastního filmu.

O nepotřebných věcech a lidech (film vznikl podle knižní předlohy A. Goldflama)

Není pro zahraniční trh problém, když adaptujete českou knihu?

Nemyslím si. Zrovna v případě Arnošta se mi stalo, že na Cartoon Movie ke mně chodili lidé a ptali se mě na kontakt na vydavatele knižní předlohy, protože měli zájem vydat ji například ve Španělsku. Další země se myslím objeví ve chvíli, kdy film půjde do kin.

S „Nepotřebnými věcmi“ jste na pitchng fóru Cartoon Movie zaznamenali velký úspěch.

Jezdím tam už asi 15 let. Zprvu šlo hlavně o velmi drahou srandu, stojící nejen hodně peněz, ale i času na přípravu. Dnes je situace lepší už i díky tomu, že Fond začal ve větší míře podporovat vývoj. I proto jsme tentokrát přijeli s opravdu opulentním trailerem a všichni řekli „wow“. Obecně jsme za sebou měli hodně práce i jednání, už před Cartoon Movie nám chodily maily s nabídkami na spolupráci. Tentokrát už jsme tedy nehledali koproducenty, ale jen distributory a možná sales agenty, což byla příjemná situace.

Propracovanost a stabilita projektu včetně kvality samotného pitche přesvědčily pořadatele natolik, že nás ze čtyřiceti účastníků prohlásili ve své soutěži za nejlepší.

K čemu přesně je taková cena užitečná?

Týden po jejím získání jsme byli žádat na Slovensku o podporu tamního AV fondu – a v takovou chvíli funguje ono vítězství jako silný argument. Jde o prestiž spojenou s konkrétní institucí, která vám projevila důvěru. Získanou podporu můžeme navíc využít k zdokonalení fáze vývoje, konkrétně uvažujeme o testování dětského publika, konzultacích látky s odbornými psychology a také o přípravě kvalitního anglického dabingu. To vše bylo už součástí pitche, posuzovatelé tedy viděli, že bude cena dobře zužitkovaná.

Přišel i vám osobně váš pitch nejlepší?

Musím upřímně říct, že ano. Samozřejmě na té rovině, na jaké se dá bavit o porovnávání chystaných filmových děl v jejich jedinečnosti. Značný potenciál našeho nápadu je ale podle mne nepopiratelný. Původní plán byl vytvořit jen volný omnibus se čtyřmi částmi, nakonec nám z toho ale vyšel jeden propojený celek. Sice dělený na kapitoly, ale prostoupený jednotícím dějem a společnou výtvarnou řečí. Což samozřejmě slibuje úplně jinou, z pohledu distribuce lepší funkčnost projektu.

Nepůsobíme banálně. Neslibujeme automaticky jasnou stravitelnost – už název projektu O „nepotřebných“ věcech a lidech evokuje určitou nonkonformitu. Přesto se stále primárně soustředíme na dětského diváka, téhle myšlence podmiňujeme celou dramaturgii a byli bychom neradi, kdyby byly děti třeba nějak traumatizované. Což se zdá možná jako přehnaná obava, na druhou stranu si je však potřeba uvědomit, jak neočekávaným způsobem křehká může dětská mysl být. Možná i v důsledku toho, že náš projekt vykazuje odvahu k větší komplikovanosti a zároveň cit v jejím zpracování, nás porota ocenila. Konkurence byla především art/adult animace. My se nevzdali uměleckého přesahu ani dětského publika – což pravděpodobně oslovilo mnoho lidí z oboru.

O nepotřebných věcech a lidech (MAUR film)

Kolik prostředků spolkla vaše účast?

V tomto případě jsme výjimečně nežádali na podporu vývoje, ale rovnou na výrobu krátkého snímku, který bude později začleněn do hotového filmu, také ale slouží jako základ pro pitchovanou ukázku. Rozpočet byl tedy 6 milionů. K tomu si ještě připočtěte náklady na pokrytí účasti a podobných vedlejších výdajů, z čehož nám vyjde nějakých 7,5 milionu. Výsledkem je ale zhruba čtvrtina plánovaného filmu, 20 minut vynikající animace, což mi přijde jako slušný výkon.

Obecný standard kvality české tvorby považujete za vysoký?

Stačí se podívat kolem sebe. Zrovna před chvíli jsem si promítal Dceru (Daughter) a věřte mi, že jde o jeden z deseti nejzásadnějších kusů letošní krátkometrážní animace – a to myslím v kontextu celého světa. Darie Kashcheevě se podařilo opravdu něco výjimečného.

Dcera je ale bakalářský film – není problém podobně talentované tvůrce zužitkovat „v realitě“?

Nemusel by být, kdyby systém absolventům víc důvěřoval. Bylo pro mě šokující, když Lucie Sunková nedostala od Fondu podporu po svém Stromu. Chápu možná určité dramaturgické pochybnosti, její další projekt už měl ale zájemce o koprodukci a její potenciál se díky Stromu snad dostatečně poodhalil. Otočit se k ní v tu chvíli zády považuju za nesmyslné, z pohledu tvůrce za frustrující. Ale zrovna v tomhle případě se Lucie ukazuje jako profesionál a s látkou se pokusíme žádat i podruhé.

Nicméně vstup do profesionální fáze kariéry je skutečně obtížný. Bohužel zde chybí prostředí, jež by animátorům zaručovalo kontinuální a slušnou obživu, nejen ve smyslu autorské tvorby, ale i pravidelné praktické animace.

Vnímáte českou národní kinematografii jako něco, co „potřebujeme“?

Myslím, že by to byla škoda. Animace má u nás obrovskou tradici. Děláme si sice už z toho neustálého vzpomínání často legraci, na druhou stranu, když nějakou činností strávíte víc jak půl století, těžko se jí můžete jen tak vzdát, i kdyby po třicetiletém flákání. Máme také mimořádně kvalitní systém školství. A pak máme spoustu lidí, u nichž se mísí talent a vize. Rezignovat při tom všem na existenci kontinuální, jedinečné české tvorby bychom si přece nikdy neodpustili.

Chraň bůh, ať tvůrci chodí do světa nabírat zkušenosti, naopak je k tomu vybízím, ale ať se nezapomínají vracet a vkládat něco zpět do systému, ze kterého vzešli.


Autor rozhovoru: Martin Svoboda

Editor: Mirka Reifová

Další příspěvky

Sorry, the comment form is closed at this time.