Novinky

ROBERT LENCE: „Příběh, příběh a příběh. Bez něj je sebelepší technologie zbytečná“

Přední americký scenárista Robert Lence stojí za tak odlišnými snímky jako Kráska a zvíře, Shrek a Toy Story. Během své kariéry prošel art-departmenty studií Disney, Dreamworks i Pixar. V čem spočívá tajemství úspěchu a kvality? Jde o oddělené nádoby? Jak se animace posunula za dvacet let a proč je zajímavé jezdit lektorovat do Litomyšle?

 

Co vás motivuje jezdit do Česka sdílet své zkušenosti na profesních kurzech animace Anomalia?

Mám rád tvoření příběhů, jejich vymýšlení a diskutování o jejich podobě. A rád pomáhám druhým přicházet s jejich vlastními. Rád se seznamuji s úžasnými věcmi, jež mají jiní tvůrci zatím jen schované v hlavě, a přispívám k tomu, aby objevili své silné stránky a dokázali své nápady naplno zužitkovat. Každý příběh se musí nejprve vyprostit z vlastní mysli a vyčistit, než ho můžeme vystavit. Tenhle kreativní proces diskuze a hledání je inspirativní jak pro ně, tak pro mě, proto do Litomyšle tak rád jezdím.

V Česku často lomíme rukama nad tím, že nemáme peníze na stejně drahou animaci jako Američané. Lidé z oboru ale upozorňují na to, že mnohem větší problém než s úrovní animace je s prostředky vynaloženými právě na vývoj konceptu a příběh.

Nepochybně. Jsem trénovaný Disneym a jeho animovanými filmy zlaté éry. Není potřeba strávit jejich studiem dlouhé roky, aby bylo jasné, že jejich nejdůležitějšími aspekty jsou vždy příběh, příběh a příběh. A když se podíváte na Pixar, zjistíte, že tuhle filozofii zcela přebral. Nejde o něco náhodného, co by se dělo intuitivně: všichni v týmu si velmi dobře uvědomují, že přijít s tím správným příběhem je nezbytný základ každého filmu. Můžete mít cutting-edge technologii, ale ta nikoho neohromí, když jejím prostřednictvím neodvyprávíte strhující a zajímavý děj. Technologie je sama o sobě bezvýznamná.

Kolik času nad vymýšlením příběhu vašich filmů trávíte? Kolik zabrala třeba Kráska a zvíře? Zdálo by se, že jde už o hotovou pohádku s dlouhou tradicí…

Sebejednodušší námět dokáže spolknout dlouhé roky a leckdy se ukáže, že i zdánlivě snadno čitelný a známý příběh může skrývat komplikace, které pro tvůrčí tým představují velkou výzvu. Kráska a zvíře byla obzvlášť náročná, pracovalo na ní hned několik skupin tvůrců, a projekt se dokonce jednou v podstatě restartoval, kdy se začalo víceméně od začátku. Pro mě to byly čtyři, možná i pět let života. A jiné to nebylo u Toy Story ani Shreka. Všechny tyhle filmy vyžadovaly opravdu hodně času na přípravách, protože jsme si uvědomovali, že dokud nebudou koncept a následně scénář dokonalé, nemá smysl začít výsledek realizovat. A v tom spočívá i důvod, proč jde o tak skvělé filmy, jež se tak silně zapsaly do povědomí diváků.

Nedávno jsem si připomněl disneyovku Zvoník u Matky boží. Jsem tím filmem poměrně fascinovaný – jak se velmi tragickou romantickou předlohu snaží přetransformovat do dětské pohádky…

Na Zvoníkovi se ukazuje, že i přes všechnu tu velkou pozornost a péči není výsledek zaručený a na začátku nikdy nedohlédnete jeho konce. Vznikal ve stejné budově, v jaké jsme pracovali i já s mým týmem, a vím, kolik práce s ním moji přátelé měli. Ukousli si opravdu velké sousto, což jim slouží ke cti, a pokusili se o něco, co mnoho lidí považovali za nemožné. Vznikl dozajista jiný film, než na jaký byli diváci u Disneyho zvyklí.

Dnes by měl asi štáb se stejným záměrem snadnější práci a došel by k čistšímu výsledku – postupnými kroky jsme se dostali k animovaným filmům jako Zootopia, které dokazují, že děti snesou mnohem komplexnější příběhy, než se dřív tušilo, a není třeba dělat tak velké ústupky.

To je dobrá poznámka – dnes už víme, že tvůrci se nemusí bát mnohem vyzývavějšího materiálu a když svůj projekt dobře připraví, mohou jeho prostřednictvím představit celkem komplikované postavy a jejich konflikty. Laťka se zvedla možná právě díky filmům jako Zvoník u Matky boží, které si troufly předběhnout dobu. Za těch dvacet let nepochybně animace ušla hodně dlouhou cestu a otevřela nové možnosti.

Myslíte si, že by se malé trhy jako český měly pokoušet o vlastní CGI animaci, nebo by pro ně bylo vhodnější užívat tradičnější techniky jako ruční animace a stop motion, které se dají snadněji zafinancovat v plné kvalitě?

To je nepochybně zásadní otázka a nemůžu vyloučit, že v tuhle chvíli je pro malý trh pořád ještě výhodnější profilovat se jako alternativa k mainstreamu prostřednictvím dostupnějších postupů. Na druhou stranu se ale technika stává den ze dne levnější a dostupnější a ve chvíli, kdy bude CGI už dostupné stejně jako jakákoliv jiná technologie, by pak mohl člověk zjistit, že mu ujel vlak. Každý si tedy musí sám zodpovědět, jaký přístup chce zvolit – jestli ten výhodnější dnes, nebo ten s potenciálem do budoucna.

Co jste se stihl dozvědět o české animaci a animátorech?

Vyrostl jsem na filmech Jiřího Trnky, takže pro mě nebylo překvapivé objevit bohatost historie české animátorské tradice, která v komunitě stále ještě žije. Vzpomínám na jednoho studenta, jehož dědeček prý pracoval na celovečerním animovaném snímku. Byl jsem rád, že mi byla dána možnost poznat z té historie ještě o kus víc. Mile mne překvapila i úroveň talentu, s nímž jsem se setkal. Mnohé studentské filmy, co jsem viděl, by se neztratily na nejlepších amerických univerzitách.

Česká animátorská škola si udržuje silný vztah k ideálu autorství a individualizmu. Animace ale v mnoha ohledech závisí na tvůrčích kompromisech. Jako člověk se zkušenostmi z Disneyho nejspíš víte lépe než kdo jiný, jak se kloubí umění s byznysem. Jak k této výzvě přistupovat?

Jako první je nutné nebát se toho střetu. Věřím, že se ony dva aspekty navzájem nevylučují. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří malé artovky promítané v lokálním zapadlém kině, ale přesto si stojím i za svou prací na jedněch z nejúspěšnějších filmů vůbec. A když se podíváme na práci Pixaru, uvidíte výdělečné a zároveň kriticky velmi ceněné filmy. Zjevně tedy jde skloubit uměleckou a komerční hodnotu, stačí jen nemít předsudky a odvést poctivou práci. Ostatní bude následovat.

Vaše práce má značný rozsah. Když si vedle sebe postavíme Krásku a zvířeShreka, těžko by nás napadlo, že se jejich týmy jakkoliv překrývají. Co stojí v centru vašeho uměleckého zájmu?

Dobrý film je dobrý film. Říkal jsem, že oceňuji art, což ale neznamená, že některé moje oblíbené filmy nejsou romantické komedie nebo kanonická dramata zlaté éry Hollywoodu. Kráska a zvířeShrek nabízejí nepochybně velmi odlišný přístup k možnostem animovaného filmu, dělí je i nějaký časový odstup, ale v jejich jádru zůstává snaha odvyprávět dobrý příběh. K tomu se pořád vracím, protože o ničem jiném to skutečně není. Žánr, cílové publikum, rozpočet – to vše jsou jen dílčí aspekty a prostředky. Silný příběh představuje jádro. Proto dva tak odlišné filmy mohou být tak úspěšné.

Přesto mi Shrek připadá jako mimořádný kontrast, skoro jako antiteze vaší předchozí práce. Jako byste udělal revoluci sám proti sobě.

Příběh Shreka je skutečně komplikovaný a souvisí s historií studia Dreamworks. Byl jsem u projektu v jeho brzkých fázích, proto vím, že jednou z prvotních motivací bylo právě vymezit se myšlenkově vůči Disneymu, který byl už tenkrát stopadesátikilová gorila uzamčená s vámi v místnosti. Jak se s ní poprat? Zvlášť když cílem bylo vytvořit právě to, v čem Disney dominuje, tedy mainstreamový coming of age animovaný snímek. Bylo nutné přijít s něčím originálním, svěžím. V Dreamworks se proto rozhodli od samého počátku se svým jménem spojit kontrast vůči dosavadním klasikám. Zacílili se na vrchní hranici disneyovského publika, tedy teenagery, což umožnilo dospělejší pojetí. Důraz se kladl na kontakt s popkulturou a současností. Tohle všechno byly vědomé volby a součást brandingu Dreamworks, který se naplno projevil právě Shrekem. Nemuselo tak dojít k přímému střetu s Disneym hlava proti hlavě, konkurenta se podařilo obkličkovat.

 

Když vidíte některé dnešní trendy v CGI aminaci, co si o nich myslíte?

První Já, padouch se mi líbilo – podařilo se mu napojit na publikum, což je skutečně základ. Další díly ani samostatné Mimoně jsem zatím neviděl, tak nemůžu posoudit, jestli by mě už nezačali trochu otravovat.


Autor rozhovoru: Martin Svoboda

Editor: Mirka Reifová

Další příspěvky

Sorry, the comment form is closed at this time.