Manuela Lumb působila po mnoho let jako producentka pro dětské a rodinné televizní kanály. Během své bohaté kariéry získala také zkušenosti z fundraisingu či brand managementu dětských a rodinných projektů. Po dvanáct let působila jako předsedkyně Cartoon Movie, Cartoon Network a Cartoon Springboard. Ve svém rodném Německu spolupracovala například se Studio TvFilm nebo produkční společností Motionworks, než se před několika lety vydala na úspěšnou cestu nezávislé producentky a konzultantky, kterou je dodnes. Potkali jsme se s Manuelou v Třeboni, kde zasedla v porotě CEE Animation Fóra v kategorii animovaných seriálů a televizních speciálů.

Vaši doménou na poli animace jsou především projekty orientované na dětské publikum. Všimla jste si za léta své bohaté kariéry nějaký postupných změn nebo trendů?

Podle mých zkušeností jsou děti snad jediné publikum, které nějaké trendy opravdu nezajímají. S trendy a dětmi je to totiž těžké, děti jsou prostě nová stvoření, nemají žádnou předchozí zkušenost, všechno pro ně může být zcela nové, nemají k čemu odkazovat, s čím porovnávat. Takže si myslím, že především po obsahové/narativní stránce je to pořád stejné: důležité je mít silný příběh, který je jim blízký a klidně by ho mohly samy zažít, a stejně tak jde vždy o zajímavé silné hrdiny (hlavně v různých dobrodružstvích pro chlapce), s kterými by se děti mohly ztotožnit. Opravdu to je někdy vtipné, když třeba některé roky vidíte na Cartoon Network, že je v příbězích najednou víc psů nebo slepic… ale nakonec stejně všichni ví, že pro jistou věkovou skupinu budou prostě vždycky nejlíp fungovat dinosauři, na tom asi nic nevymyslíte.

A třeba po formální stránce?

Má osobní zkušenost je, že čím dál tím více projektů se obrací k 3D pojetí. Naopak ubylo v minulých letech evropských projektů loutkové animace a 2D, a pokud se nějaký objeví, je většinou zacílen na předškoláky a menší děti. Drtivá většina projektů pro starší děti je v současnosti opravdu 3D a je otázka, jestli to není škoda. Zažila jsem v poslední době hned několikrát, že jsme se třeba v některém projektu chtěli inspirovat vizualitou obrázkových knih pro děti, ale dostali jsme producentský feedback, že už je to moc zastaralé pojetí, příliš umělecké, a že naopak oni stojí o to, aby vizuál vypadal více „mainstreamově“.

Zmiňovala jste různá dobrodružství pro chlapce, ale jak jsou na tom dívky a jejich reprezentace v současných animovaných projektech pro děti?

To je opravdu závažný aktuální problém, kterému se věnujeme. Nechali jsme si nedávno udělat výzkumy, ze kterých vyšlo najevo, že dívky opravdu nejsou dostatečně reprezentovány v pořadech pro děti. A to je něco, co v současnosti mnoho lidí bere skutečně vážně, státní i soukromé televize, nikdo nemá zájem uměle zachovávat nějakou genderovou nerovnováhu obzvláště v pořadech pro děti, které by měly jít příkladem. I proto si myslím, že se tato situace v současné době hodně mění.

Důležité je si však uvědomit, že problém není jen v samotné reprezentaci, protože i když jsou pak dívky a ženské postavy v seriálech třeba zastoupeny, je důležité oprostit je od zažitých stereotypů spojenými nejen s vizualitou (např. volba určitých barev pro chlapce a dívky), ale i s narací a scénářem (např. dívky jsou v domácnosti a chlapci venku zažívají dobrodružství). Mám také radost, že se na obrazovkách objevuje mnohem více tzv. netradičních rodin, různě propletených s komplikovanějšími vztahy – snažíme se prostě reflektovat skutečné 21. století.

Díky své profesi se pohybujete na mnoha mezinárodních animačních trzích a pitching fórech, jaké jsou Vaše zkušenosti s českými projekty?

No popravdě řečeno, v té oblasti, kde se já pohybuji, tedy hlavně seriálová tvorba pro děti, jsem na žádný český projekt bohužel nenarazila. To však nemusí být ani tak problém samotné národní animace nebo konkrétně tamních animátorů, jen je to prostě reflexe neexistence animačního průmyslu v dané zemi – nedostatek větších studií, která by byla schopna pracovat na větších a dlouhodobějších televizních seriálových zakázkách.  Ale chci vás ujistit, že podobný nedostatek nevidím jen v případě České republiky, ale i v mnoha jiných evropských zemích, ani Německo nemá dostatek velkých studií, kolik by bylo třeba.

Další problém je, že prostě potřebujete nejdřív získat pro projekt silného koproducenta, který je schopen přinést peníze. Popravdě řečeno, to je momentálně zkrátka to nejdůležitější. Protože pokud jsme se bavily o nějakých trendech, vizualitě, o uměleckém pojetí, tak hezké věci dokážete najít v jakékoliv zemi Evropy, v tomto ohledu neexistuje podle mě už žádná jedinečnost, která by byla vyloženě nenahraditelná někde jinde. Vím, že to může znít krutě, ale je to podle mě tak.

Co byste tedy v této nelehké situaci poradila českým animátorům?

Je pravda, že jedné věci, které jsem si všimla v souvislosti s českou animací (anebo východoevropskou či středoevropskou animací obecně), je velká autorská síla v loutkové animaci. A myslím si, že pokud se některý animátor chce prosadit v dětské seriálové tvorbě, měl by se soustředit právě na tuto oblast, protože loutka začíná být zase populární i v tzv. animačním mainstreamu – napadají mě teď třeba dvě americká slavná jména: Wes Anderson a Tim Burton. A pokud bych já sama začala pracovat na animované loutkové sérii pro děti, určitě bych hledala animátory právě z východní Evropy, aby přinesli do projektu nějakou svoji vlastní tradici a expertízu.

Navíc mám osobně k českým animátorům a vůbec lidem pohybujícím se zde v animačním odvětví velký respekt, protože vím, že podmínky tu nejsou jednoduché a autoři musí často vyvinout extra velké úsilí a odhodlání k dotlačení projektu do výroby i k jeho následnému dokončení. Poznala jsem, že se čeští animátoři nebojí tvrdě pracovat, a to je vždycky v animačním týmu velmi důležité. Entuziasmus a odhodlání místních mladých autorů mi dělá radost a dodává mi i optimismus a energii do mé vlastní profesní budoucnosti.


Rozhovor vedla Eliška Děcká.