Novinky

MARTIN KOTÍK: „Potřebujete dobrý nápad a schopnost ho udržet pod kontrolou – zbytek si vás najde“

Hurvínek a kouzelné muzeum je nepopiratelným marketingovým úspěchem producenta a režiséra Martina Kotíka (Rolling Pictures). Jak se mu podařilo tak velký projekt udržet pohromadě? Jaké limitace v předloze objevil? A jak své zkušenosti využívá při přípravě svého druhého animovaného snímku?

Hurvínek a kouzelné muzeum

Váš Hurvínek zastává v českém kontextu celkem výjimečné postavení.

Nejen v českém. Je jediným mainstreamovým mezinárodně koprodukovaným východoevropským animákem. Rusko a Ukrajina totiž nekoprodukují, mezinárodně možná shánějí peníze, ale jejich filmy vznikají výhradně in house. Proto jsme právě v Rusku svůj film realizovali. Chtěli jsme využít tamní bohaté zkušenosti. Málokde jinde bychom našli prostředí, jež dokáže animovaný film obhospodařit od A do Z. Jsou tam skutečně podstatně dál než my, a vždy budou, protože objem peněz cirkulující jejich trhem naší animovanou tvorbu strčí do kapsy – a těžko tomu bude kdy jinak. Mluvíme o stovkách milionů eur.

Co vlastně nabízíte zahraničním investorům nad rámec námětu a konceptu?

Nic. Nezapomeňme však, že právě námět a koncept jsou ve světě animovaného filmů vším. Právě v tomto ohledu musíte být konkurenceschopný a lepší než ostatní. Jakmile obojí máte a opravdu vynaložíte potřebnou snahu, ostatní už si vás nějak najde. Respektive vy si dokážete najít vše, co potřebujete.

Samozřejmě tu nemluvím o vágním nápadu na film, ale schopnosti celý projekt udržet pohromadě a stát v čele jeho realizace. Musíte zkrátka garantovat funkční fázi vývoje. Což není samozřejmost.

Vývoj animáku totiž stojí jako menší hraný film se vším všudy a je pro kvalitu výsledku zcela klíčový – na jeho konci už musí být snímek de facto ideově dokončený, během realizace se už totiž takřka nic upravovat nedá.

Jak se vám dařilo držet kontrolu nad o tolik zkušenějšími Rusy?

Důvěru jsem si musel získat. Když na takové místo přijdete a nepůsobíte dost sebejistě, začnou vám animátoři takzvaně pomáhat. Tedy mírně vás tlačit k řešením, která jim přijdou lepší než vaše. Jakmile jim ale dokážete, že víte, co děláte, problémy nehrozí. Pochopil jsem to velmi brzy, se všemi vrchními animátory si sedl a navázal s nimi lidský kontakt – díky tomu jsme našli společnou řeč a konečná zkušenost byla dobrá.

Jak se dá proti předsudkům bojovat?

Krom odvedení dobré práce? Považoval jsem za nutné dát najevo příslušnost k mezinárodnímu trhu. Náš agent, který prodává Hurvínka do světa, je Francouz. Představitel malé, ale výrazné společnosti s kontakty napříč kontinenty. Vybral jsem si ho po velmi dlouhém a komplikovaném hledání i proto, že když naším jménem oslovuje svět Francouz, máme automaticky vyšší kredit. Bere se to tak, že když už si tento agent vybral film z východní Evropy, aby s ním spojil své jméno, musí mít daný snímek potenciál. Podobně pomohlo, že postprodukce probíhala v belgickém studiu, které pracovalo třeba na Asterixovi.

Český prvek byl u Hurvínka vždy patrný na první pohled. Tradice loutkářství, pražské kulisy. Francouzský agent a belgická účast tedy fungují jako protiváha a deklarují kontakt se západem.

Podařilo se. Hurvínka jste prodal do stovky zemí.

Ne všude jde samozřejmě o velkou premiéru v kinech, některé regiony síť multiplexů ani nemají. Přesto jde o úspěch v mnoha ohledech nečekaný. Z jednotlivých lokalit hlásí pochopitelně největší návštěvnost Česko, přes 200 000 lidí. Zbytek světa ale nastřádal v součtu daleko vyšší číslo, a to jsme ještě nevypotřebovali potenciál Ruska, kde jsme teď teprve startovali. Věřím, že tam přijde ještě víc lidí. Chystáme se ještě do Španělska, Švédska a celé jižní Ameriky.

Ne vždy to samozřejmě vyjde. Některé země, třeba Brazílie, nevěřily, že by dětští diváci přijali tak „divně“ vypadající postavu, tak nás odmítly. I když ze strany samotných dětí jsme po celém světě nezaznamenali problém.

Za zázrak považuju, že jsme se dostali i do malé sítě kin v Anglii. S Hurvínkem je tam nakládáno v podstatě jako s artovým filmem, takže nemůžeme čekat davy lidí, nicméně jsem neměl ani aspirace vstoupit do anglicky mluvícího prostoru, jde tedy o milý bonus. Britové si dokonce dělají vlastní dabing, protože ten náš v americké angličtině nesedí do jejich uší.

Když jsem zadal do Googlu vaše jméno, vyhodilo mi to hodně vašich fotografií s figurkou Hurvínka. Prodáváte Hurvínka jako svůj autorský projekt?

Nemáme na čem jiném stavět. Už jsme řešili neexistující infrastrukturu a kontinuitu – nemám za sebou studio s desítkami let tradice a zvučným jménem, jež by stačilo vyslovit, aby bylo každému jasné, oč jde. Zato ale osobně objíždím desítky akcí po celé Evropě, osm mezinárodních setkání ročně během poslední dekády, a buduju si tam vztahy. Často jsem jediný Čech, s jakým se ti lidé kdy setkali. A pak se nenabízí nic jiného než snažit se připomenou jako ten chlápek, se kterým se tenkrát potkávali na snídaních, na projekcích, na prezentacích… Hurvínka se přes jeho koprodukční vznik podařilo natolik propojit s mým jménem, že se jím dá skvěle argumentovat podpora dalšího filmu. Každý ví, že nejde o belgický ani ruský film, ale český film – můj film.

Hurvínek mezinárodně uspěl. Proč jde o takovou výjimku? Proč se totéž nestalo třeba u Lichozroutů?

Hurvínek byl od počátku tvořený pro mezinárodní distribuci, kdežto u Lichozroutů je patrné, že se spokojili s českým trhem. Velmi dobře uspěli v tom, o co se pokusili, a teď jen můžeme spekulovat, jestli se měli, nebo neměli pokusit o víc. Z hlediska mezinárodní distribuce se mi ale jeví problematický už jejich set up – pro cizince není patrné začlenění Lichožroutů do mainstreamu nebo artu. A v takovou chvíli je s filmem automaticky nakládáno jako s menšinovým.

Leckdy se taková reakce nedá předvídat; nicméně distributor s cílem prorazit by se měl pokusit zajistit, aby bylo kinařům i publiku jasné, kam váš film zařadit. Problém není přílišná lokálnost, ale lokální specifikum, které není jasně srozumitelné. Divákům nevadí vidět něco, co není blízké jejich každodennosti, vadí jim, když nechápou, co vůbec sledují.

Jak důležitá je pro CGI film kvalita provedení? Zvlášť když si v našich podmínkách nemůžeme dovolit úroveň komplexnosti Hollywoodu?

Musíte zaručit alespoň technický standard. Nemůžete ošidit druhé plány, postava nemůže třeba chodit se skleničkou se zamlženým okrajem, aby nebylo potřeba animovat tekutinu. Tohle dělá z vašeho filmu pro mainstreamové publikum automaticky nezajímavý, neplnohodnotný zážitek. Můžete si říkat, že stačí vyvolat iluzi kvality – jenže to předpokládáte, že onu iluzi diváci budou chtít přijmout. Že budou mít důvod být k vám shovívaví. K tomu může dojít na rovině malého trhu solidárního vůči lokálnímu dílu, ale ne u mezinárodní distribuce.

Takové věci bychom ale vůbec neměli řešit – ty by měly být samozřejmostí. Co samozřejmostí není, je uspokojit mezinárodní publikum obsahově. Mluvíme tu o pojmech jako originalita a nápaditost, ty je však potřeba projevit v rámci naplnění určitých žánrových očekávání, díky nimž se bude moct divák na snímek napojit. A právě tahle dostatečně funkční kombinace zavedeného a nového je největší výzvou pro evropské animátory.

I tady určuje laťky Hollywood se svými writers roomy a příběhy vybroušenými k dokonalosti.

Art je oproti tomu úlevou, volnou disciplínou. Uspokojit mainstreamový trh je oproti tomu takřka nadlidská výzva. Hra s bezpočtem pravidel, která když nebudete ochotný akceptovat, prohrajete.

Váš chystaný film Perla má nyní výhodu, že můžete vše vymyslet od základu. V Hurvínkovi vás tížily konkrétní aspekty předlohy.

Hurvínek měl z příběhového hlediska řadu problémů. Stylizaci postav chápou primárně diváci, kteří znají jejich loutkovou historii. Což se ale nakonec ukázalo být menším problémem, než jsem čekal. U Hurvínka jde o nadčasový koncept neposlušného kluka. Takřka veškeré problémy plynuly z postavy Spejbla a jeho dynamiky s Hurvínkem. Spejbl jako otec příliš neodpovídá věkově, chová se spíš jako jeho dědeček nebo nějaký strejda, a chybí mu vnitřní svět, s nímž by se mohl kdokoliv identifikovat. Nejmenší děti ho vnímají jako jakousi překážku pro Hurvínka při jeho snaze se bavit, ale nezdá se, že by tuto roli dokázal přerůst. Starší děti u něj postrádají větší nuance rodičovského vztahu. A rodiče už vůbec nemají jak k němu přilnout, protože samozřejmě nejlépe chápou, jak moc je jim vzdálený. Na divadle to funguje, dá se spolehnout na záměrnou archaičnost a publikum se nesnaží s hrdiny ztotožnit, protože je přijímá jako karikaturu. Ale co si počít ve filmu?

To je celkem závažné.

Právě. Navíc jsme si uvědomili, že s tím nejde nic dělat. Trochu jsme se pokusili Spejbla polidštit, ale ukázalo se, že když postavu příliš „vylepšíme“, jednoduše přestává být Spejblem. Bylo to první, co po nás náš konzultant Jesper Møller chtěl, ale nemohl jsem se k tomu přinutit, já ani můj tým.

Proč? Nebylo by lepší obětovat Spejbla? Filmař má přece doručit především dobrý film.

Spejbla s Hurvínkem jsme se nechopili jako komerční značky, cítíme vůči nim povinnost. Kdybychom je předělali tak, že by ve výsledném filmu nebyli poznat, ztratila by pro nás celá ta práce smysl. Nabízelo se třeba Spejbla upozadit – zachovat ho, jak je, ale posunout ho na vedlejší kolej, aby nestrhával na své limity pozornost. Ale ani k tomu jsem se nedotlačil. Když adaptuju Spejbla a Hurvínka, pořád mi z toho musí vyjít Spejbl a Hurvínek.

Proto musí být váš chystaný projekt úlevou.

Jako první jsme tu přišli s prostředím, tedy s vodnickou mytologií, a ten zabydleli vhodnými postavami. Samotný koncept vodnického světa není zcela známý, jde o specifikum v pár východoevropských zemích. Jinak jsme ale snímek koncipovali tak, aby v něm podobných zádrhelů bylo co nejméně.

Jak daleko jste?

Píšeme třetí verzi scénáře a máme vytvořené vizuály podmořského světa, takže nás čeká ještě dlouhá cesta.

Jaké jsou zatím reakce ve světě?

Bál jsem se, že říční prostředí bude na někoho působit divně, ale nikdo zatím problém neměl. Naopak všichni velmi rychle vycítí potenciál kouzelného světa pod hladinou velkoměstské řeky. Máme řadu nabídek agentů i distributorů a můžeme už pomalu vymýšlet obchodní strategii. Nabídli se nám lidé z Kanady, z Německa, ze Španělska a také z Izraele.

Souvisí to nějak s koprodukční smlouvou, co podepsalo Česko a Izrael?

Ne, na takové věci soukromé firmy explicitně moc nekoukají, ačkoliv je samozřejmě dobře, že jednotlivá ministerstva spolu komunikují a dá se říct, že země, mezi nimiž existuje spolupráce na státní rovině, jsou víc zvyklé komunikovat i na rovině soukromé. To je případ třeba Kanady, která má smlouvu s celou Evropskou unií.

Už máte něco napevno dohodnuté?

Na to je příliš brzy – závazné dohody začneme uzavírat, až budou existovat storyboardy, tedy tak za rok a půl. Čím dřív se smlouvy uzavírají, tím víc hrozí, že později nebude možné je dodržet – produkci ještě čeká zásadní tvarování. Teprve až Perla nabude trochu konkrétnosti, napevno vybereme koproducenty, distributory a agenty. Poučeni jsme z Hurvínka, kdy jsme museli opustit německé kolegy, protože jsme ve fázi storyboardů dalece překročili původní koncept, připravili něco mnohem akčnějšího a tedy nákladnějšího, a museli se vydat za bohatším koproducentem. Němci jsou velmi závislí na fondech a jakmile něco nedopadne přesně podle plánu, nastávají u nich problémy.

Podařilo se vám u Hurvínka sehnat právě tolik prostředků, kolik jste chtěl?

Ano, v tomhle ohledu jsem nemusel dělat z realizačního hlediska kompromisy, proto jde co do technické stránky o jeden z pěti nejkomplexnějších evropských animovaných filmů daného roku. Díky tomu překonává své zádrhely v postavách a příběhu – ty jsou ale pro děti méně podstatné než zvládnutý vizuál. Proto jsme byli takový hit v Chorvatsku a Rumunsku, přestože tam Hurvínka nikdo nezná. Předpokládám, že Perla dopadne ještě o kus lépe ve všech ohledech.

Zaznamenáváte velký rozdíl, když jde o druhý film?

Zásadní. Perlu bych nemohl připravovat tímto způsobem, kdyby šlo o debut. Máme řadu čísel, která se dají prezentovat, a předně zkušeností. Přesně teď víme, co vývoj vyžaduje. Jak už jsem zmiňoval, řada českých tvůrců považuje za svoje gró schopnost co nejvíc ušetřit a co nejvíc toho ošidit, aniž by si toho divák na první pohled všiml – tak se pracovat nedá. Musíte být připravený strávit nad svým projektem hodně času a vynaložit na něj mnoho prostředků, přičemž jejich správnou organizaci plně pochopíte, až když už máte něco za sebou.


Autor rozhovoru: Martin Svoboda

Editor: Mirka Reifová

Další příspěvky

Sorry, the comment form is closed at this time.