Novinky

Česká animace hledá společnou řeč s izraelským filmovým průmyslem

Richard Němec, člen Rady Státního fondu kinematografie, popisuje vznik bilaterální smlouvy s Izraelem, její potenciál pro českou kinematografii a především animaci. Situace české animované tvorby podle něj není ideální, dělá se ale vše pro to, aby se podmínky zlepšily a tuzemští tvůrci opět získali postavení, jakého se těšili dřív.

Co stojí v cestě navázání mezinárodní spolupráce?
Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Základním předpokladem spolupráce je existence mezistátní smlouvy, protože každá země má zvláštní pravidla pro vstupování do koprodukcí.

Podmínky jednotlivých fondů jsou například vázány na minimální podíly dané země na financování a rozpočtu, prioritou je totiž pochopitelně zejména podpora vlastní produkce. Problém tedy nastává, když se podmínky navzájem vylučují a není tak možné jednotlivá kritéria splnit. Nemůžete například natočit film z 60 % na území jedné země a zároveň z 70 % na území druhé.

V rámci Evropské unie můžeme koprodukovat na základě k tomu určené Úmluvy o filmové koprodukci, jež tyto situace řeší. Dále má Česko ze šedesátých let uzavřené bilaterální smlouvy s několika státy, které rovněž podmínky synchronizují. S ostatními zeměmi pak může být spolupráce problematická až nemožná. Nutno dodat, že teď mluvíme o financování filmů z veřejných zdrojů a fondů. Do soukromých dohod a financí nikomu nic není.

Proto jsou vzniklé dohody s Izraelem tak důležité.
Ano. Smlouva byla podepsána v listopadu 2017, v létě ji pak ratifikoval izraelský parlament. Na tomto základě už bude možné koprodukovat společné filmy.

Izraelci mají s podobnými smlouvami zkušenosti – jako nečlenský stát Unie jsou na nich závislí. Aktuálně mají uzavřených 23 takových dohod. Taková smlouva stanovuje pro koproducenty konkrétní podmínky, při jejichž splnění obě strany uznají na svém území film formálně jako film národní, což prakticky umožňuje začátek spolupráce mezi oběma zeměmi. Uznání filmu jako národního je také důležité pro produkční společnosti, aby měly možnost ucházet se o finanční podporu z veřejných finančních zdrojů.

V soukromé sféře jsou domluvy snadnější, než když se jedná o státních penězích?
Nemusí být – právě proto, že nejsou dány ony jasné podmínky a pravidla spolupráce. Například Václavu Marhoulovi se přes značnou a dlouhodobou snahu rovněž s izraelským partnerem nepodařilo najít prostředky pro jeho film Nabarvené ptáče. Bez veřejné podpory roste finanční riziko producentů a ti se pochopitelně se snaží rizika minimalizovat. Projevuje se to třeba komerčními požadavky, jež nemusí být v souladu s umělecký záměrem druhé strany. Nejde tedy o to, že by se v případě Ptáčete některá ze stran chovala „špatně“, ale zájmy obou stran se zkrátka nepodařilo propojit.

Dohoda mezi českým a izraelským státem tedy existuje – co z ní vyplývá? K jakému výsledku vlastně směřujete?
V tuhle chvíli, kdy česká a izraelská kinematografie nemá společnou historii, vnímám jako důležité, aby se tvůrci z obou zemí setkávali, diskutovali a hledali společná témata. V rámci svých možností se tomu snažím napomoci. Za prvé jsme s izraelskými partnery uspořádali prezentaci izraelské kinematografie a možností jejího financování na loňském karlovarském festivalu. Na panelu byli přítomni také čtyři producenti, kteří představili projekty, na nichž pracují a hledají pro ně partnery na mezinárodním poli. Pro festival v izraelské Haifě jsem připravil koprodukční panel, kde jsme představili náš filmový průmysl, systém a možnosti financování. Recipročně čtyři čeští producenti prezentovali své zejména hrané projekty. Martin Vandas tam nabízel svůj film, který kombinuje hranou formu s animací. Pro jihlavský dokumentární festival jsem pak v Haifě zajistil účast Noemi Schory, což je významná izraelská dokumentaristka, která představila izraelskou produkci českým dokumentaristům.  Konečně jsme pak také měli společnou prezentaci a debatu s izraelským producentem animovaných filmů Amitem Gilcelterem na semináři o koprodukci ASAF Masters pořádané Asociací animovaného filmu (ASAF).

Jak Izraelci vnímají českou stranu?
Možná překvapivě jako velmi inspirativní, co se týče systému veřejné podpory kinematografie.  Vnímají to tak, že u nás podpora funguje velmi dobře.

Proč jednáte právě s Izraelem?
V Izraeli jsem rok žil – a tehdy, před šesti lety, jsem si uvědomil, jak přínosné by bylo spolupracovat se zemí, která, podobně jako Česko, teprve buduje své postavení ve světě filmu a snaží se naplno uplatnit. Společné je také to, že jsme malé země s omezenou kapacitou, podobné jsou naše rozpočty i počet obyvatel. Navíc má Izrael s Českem tradičně silné vztahy, vždyť Československo bylo čtvrtou zemí, co uznala izraelskou nezávislost a existuje celá řada dalších souvislostí, na něž se dá navázat.

Je zajímavé vidět v tom kus nahodilosti. Kdybyste místo Izraele žil v jiné zemi, třeba se teď řeší úplně jiná spolupráce.
Náhody zasahují do všeho. Těžko by to ale šlo uskutečnit, kdyby Izrael nebyl pro Česko tak přirozeným partnerem. Zemí ve stále ještě srovnatelné pozici, se srovnatelnými cíli.

Dělají se pokroky konkrétně u animace?
V tuhle chvíli je v jednáních setkání s představiteli příslušných fondů. Domlouváme, aby na třeboňský festival určitě přijel zástupce izraelské animace a opět odprezentoval práci a relevantní možnosti pro animátory.

Zatím se tedy nese spolupráce na rovině setkávání a představování?
Ano – ale je jasné, že to takhle nemůže jít do nekonečna a bude nutné postoupit i dál. Situaci částečně komplikuje i pro našince poměrně velká komplikovanost izraelských fondů. Tamní producenti se v nich sice vyznají, ale pro cizince je velmi těžké se zorientovat. Jenže aby ke spolupráci došlo, potřebujeme, aby se naši producenti odhodlali do té hry vstoupit. Důležité je tedy vzájemné pochopení, a bez tohoto předpokladu nemůže žádná funkční spolupráce vznikat.

Právě proto onen izraelský respekt k našemu přehlednému a funkčnímu systému podpory, k němuž by se i oni časem rádi přiblížili. Budu mít příležitost o tom s povolanými lidmi mluvit a dát jim pár tipů právě o zjednodušení celého procesu.

A jste si tedy jistý, že to stojí za námahu?
Už jen proto, že Izrael je v budování vztahů se světem mnohem úspěšnější než my. Když jsem zmiňoval podobnost, měl jsem na mysli podobnost kapacity, lidských zdrojů, rozpočtů, ale ne renomé. Izraeli se podařilo získat přístup k institucím a lidem, kteří by vůči nám byli odmítaví, například k Němcům s Francouzi. Spoluprací se tedy můžeme dostat k zajímavým projektům – najít společnou řeč s mnoha dalšími. Což za trochu snahy rozhodně stojí.

Když budeme mluvit specificky o animaci, nástup Izraelců do rozvoje technologií je zásadní, z čehož právě tohle odvětví těží. Izraelci sice natočí jen pár filmů ročně, ještě méně než Češi, ale jejich prestiž a výsledky na mezinárodním poli jsou úctyhodné. Mnohé z nich jsou uváděny na áčkových festivalech. V poměru cena/výkon jsou zkrátka Izraelci na míle před námi.

Zrovna před pár dny jsem slyšel Václava Marhoula stýskat si nad tím, jak explicitně mu francouzští producenti říkají, že čeští filmaři nikoho nezajímají, že od Čechů se dají očekávat jen špatné filmy. Není na tom animace přece jenom lépe? Už jen díky pověsti Švankmajera?
Jenže Švankmajer, ač doposud aktivní, je už vnímán jako dozvuk slavné české školy animace. Mezi jím a našimi současnými animátory prakticky neexistuje spojnice. Ještě víc to platí o Trnkovi, jehož si idealizujeme jako vrchol tradiční animace, na nějž by měl svět slyšet. Jenže už je to dávno a najde pár se jen odborníků, kteří si na něj opravdu vzpomenou. Nelze se stále odkazovat na půlstoletí staré vzpomínky na doby, kdy bylo dobře, kdy se u nás točily věci, co stály světu za pozornost.

Mluvíte o Švankmajerovi – jeho velký obdivovatel Wes Anderson chtěl z respektu k němu v Česku vyrábět svůj Psí ostrov. Přes veškerou snahu se nepodařilo dát dohromady dostatečné kapacity a lidské zdroje. Bohužel nemáme dostatek jazykově vybavených profesionálů, kteří by mohli takový film realizovat. Abychom na podobné projekty dosáhli, máme v oblasti lidských zdrojů ještě hodně co dělat.

To je obrovská škoda – to by asi byla ta „noha do dveří“, kterou tak potřebujeme.
Pravděpodobně. A mnoho lidí vynaložilo hodně energie, aby to vyšlo. Ale nakonec se ukázalo, že i když celá česká animační scéna napne veškeré síly, takový projekt prostě není schopná rozjet. Nárok na desítky, možná stovky technicky a umělecky vyspělých pracovníků, které by bylo potřeba angažovat, nemohl být naplněn. Producenti zahraničních hraných filmů vědí, že mohou přijet do studií na Barrandově i jinam a natočit si tu svůj film – Češi mají know how a dobrou pověst, že dokáží splnit za dobrou cenu, co se od nich jako od poskytovatelů služeb požaduje. O animaci totéž bohužel neplatí. Anderson realizoval poptávanou zakázku do Anglie a můžeme se vsadit, že se příště už nebude ani ptát. Problém české animace je, že z vnějšího pohledu takřka jako by nebyla.

V Třeboni jsem mluvil s Benem Adlerem, jedním z producentů Psího ostrova, který se poměrně kladně vyjadřoval k Lajce.
Všechnu čest Aurelu Klimtovi, lidi jako on z principu potřebujeme. Jenže čistě z produkčního hlediska nejde o vzor, na jehož základě jde vystavět stabilní mezinárodní spolupráci. Jeho filmy vznikají dlouhé roky specifickým způsobem. Aurel je solitér, výrazný tvůrce, kterého si važme. Reprezentativnějším vzorem by ale mohl být v tomto ohledu spíš Hurvínek Martina Kotíka, který se snažil stát se standardním animovaným celovečerákem pro celou rodinu – tedy něčím, co by mohlo být pro producenty atraktivní. Přesto narážel na hodně problémů.

A nebyl problém Hurvínka, že se pochybovalo o tom, že může jít o dobrý film?
Nebavme se teď o tom, jestli šlo o dobrý snímek, ale čistě o jeho produkční podstatě – jde o produkt pro konkrétní publikum, garantující vznik za danou sumu a v určitém čase. Pokud se pro takový komerčně odhadnutelný projekt seženou peníze jen s odřenýma ušima, jak je hledat pro něco umělecky ambicióznějšího? Proto se můžeme vrátit k Izraeli, který se stále nachází ve fázi nastolování vztahů – v takovou chvíli je snadnější komunikovat než tehdy, když je vše v daném prostoru už definované a dané. Vstoupit napřímo do koprodukce s Belgičany, Francouzi, o Skandinávii ani nemluvě, to je pro naše producenty velice komplikované.  Spolupráci je třeba hledat, kde to má smysl.

Pořád nemám úplně přesnou představu, co vlastně očekávat.
To bude záležet na jednotlivých projektech a producentech. My doufáme, že se podaří vyjasnit si silné stránky obou stran, aby bylo jasné, jaké projekty mohou na základě česko-izraelské spolupráce vznikat. Aby se neopakovala situace s Andersonem, kdy byly nároky tak velkého projektu mimo naše možnosti.

Například pokud jako tradiční a silnou stránku české animace budeme vnímat pohádky, vystavějme spolupráci právě na nich. Odprezentujme Hurvínka a Lichožrouty, kteří dokazují, že takový film jsme schopni zrealizovat, a hledejme další podobné.

Co mladí animátoři z FAMU? Počítáte s tím, že se nějak zapojí? Často slýchám, že se nemají jak uplatnit.
Nemají – právě proto, že u nás neexistuje „industry“, že neexistuje mezinárodní síť kontaktů a nemáme mezinárodní přítomnost ani identitu. V Česku je navíc problém s tím, že školy vychovávají „autorské“ tvůrce, kteří mají poměrně nejasnou a zkreslenou představu, jak se na trhu uplatnit – a pro animátory to platí tím spíš. Z českých škol každoročně vychází zbytečně velké množství absolventů, kteří byli vedeni takřka výhradně k realizování osobních, autorských projektů, jejichž tvorbu není možné ani financovat, ani je český trh nemá šanci pojmout. Na jejich očekáváních se skutečné industry vybudovat nedá – to stojí na lidech, kteří jsou schopní a ochotní přijmout řadové pozice a splnit práci. Samozřejmě je nutné se školami komunikovat a snažit se je zapojit. Důležité však také je, aby studenti chápali, do čeho jdou.


Rozhovor vedl Martin Svoboda.

Další příspěvky

Sorry, the comment form is closed at this time.