Novinky

Animace je českou výkladní skříní, potřebuje ale stabilizovaný systém, upozorňuje Ondřej Zach

Ondřej Zach hrál klíčovou roli v provozu karlovarského festivalu i televize Nova, pak stál v čele středoevropské HBO a nyní se angažuje primárně na FAMU International. To ho jistě dělá jedním z nejzkušenějších manažerů v české audiovizi. Animace je pro něj novým oborem, nicméně v ní i díky zkušenostem z FAMU objevil velký potenciál. Ondřej Zach je zároveň nominován Asociací animovaného filmu do Rady Státního fondu kinematografie. V jaké míře mají Češi budovat své postavení uvnitř a v jaké vně národních hranic? I k tom use vyjádřil v rozhovoru.


Pokud se nepletu, vaše pozice je nyní taková, že coby manažer s bohatými zkušenostmi přicházíte k animaci jako k pro sebe novému oboru.
S animací se seznamuji hlavně díky svému působení na FAMU, kde nejde přehlédnout, že úspěch českého filmu v zahraničí je pevně spjat s animovanou krátkometrážní tvorbou. Pokud se o nějakém koutě naší kinematografie dá mluvit jako o „výkladní skříni“ jejího úspěchu, tak právě o animaci. Zrovna nedávno v Berlíně, kde čeští tvůrci tradičně povážlivě absentují, byl k vidění animovaný absolventský film Martina Smatany Pouštět draka. Zmínit se dají i Plody mraků, které úspěšně objíždí festivaly už druhým rokem.

Nabízí se otázka, proč se nedaří tento úspěch přetavit i v širší a komerčnější rovinu? Kde vzniká propast mezi úspěchem českého animovaného filmu v krátkém formátu a na festivalech oproti nezájmu o celovečerní metráž?


Proč myslíte, že tomu tak je?
Zdá se mi, že rozdíl spočívá jednoduše v měřítku. Na FAMU probíhá produkce animovaného filmu v mnohem komornějším prostředí – jak co do rozpočtu, tak i personální účasti. Na škole je animovaný film dílem úzkého štábu, jenž mu věnuje veškerý svůj čas a usiluje předně o naplnění své vize. To jsou na všech rovinách jiné podmínky, než jaké provázejí vznik nejen mainstreamové, ale vůbec profesionální animované produkce v české realitě. Proto umělecký úspěch školního filmu nezaručuje, že se na něj absolventovi podaří navázat. Hrozí, že nebude schopen zapojit se do infrastruktury, která tu z velké části ani neexistuje, a nesežene prostředky jak finanční, tak i čistě personální a systémové na náročnou mnohaletou produkci.


Chybí funkční industry.
Jeví se mi, že s touhle výzvou se v současnosti české prostředí na žádné rovině od individuálních tvůrců po snahu Fondu nezvládá vyrovnat.


V nedostatku talentu ale problém není. Na FAMU vidíte dost neproměněného potenciálu.
Jak říkám, na samotné FAMU ho studenti naštěstí proměňují. Zrovna když děláme tento rozhovor tak se na škole připravuje koprodukční spolupráce s britskou školou Falmouthu a katedra animace vypravuje významnou kolekci s delegací na klíčový festival animovaného filmu v Annency. Animace na FAMU je skutečně zcela zařazena do evropského kontextu.


Nemůže onu propast mezi úspěchy školních prací na festivalech a nefunkčním industry prohlubovat i lpění na autorství, s nímž je FAMU stereotypně spojována? Nemají studenti problém vstoupit do reálného prostředí nejen z vnějších důvodů, ale i v důsledku vnitřní neochoty věnovat se „byznysu“?
To bych nerad posuzoval. FAMU se nepochybně profiluje jako autorská škola prosazující individualismus a umělecký aspekt filmové tvorby. Což není ani klad ani zápor, jde zkrátka o způsob, jímž se její výuka otevřeně definuje přinejmenším od devadesátých let. Vyučovat servisněji pojaté realizování filmů je stejně adekvátní přístup, který jistě uplatňují jiné instituce – a tak je to v pořádku.


Podporujete myšlenku mezinárodních koprodukcí?
Nejsem odborníkem na tohle téma, ale uvědomuji si, že se mu nejde vyhnout. Určitě je úkolem pro Fond zabývat se možnostmi koprodukcí tak, aby byl jejich potenciál co možná nejlépe zužitkován, to neznamená, že bychom měli obrátit veškerou pozornost mimo hranice. Osobně bych byl rád, kdyby se zároveň pracovalo na vybudování onoho chybějícího zázemí, aby nebylo nutné se výlučně spoléhat na externí zdroje. Abychom ostatně měli v mezinárodních koprodukcích dost silné slovo, musíme jim mít co nabídnout personálně, technologicky i finančně.

Takže i když nepochybně oceňuji myšlenku mezinárodních koprodukcí, zároveň považuji za nutné a primární stabilizovat domácí situaci.


Nakolik by pro vás byl zásadní při rozhodování o podpoře filmu u mezinárodní koprodukce zásadní „český prvek“, tedy napojení na českou kulturu?
Považoval bych za ideální, aby Fond podporoval produkce, v nichž hraje naše strana majoritní účast, protože tím se zaručí, že budou mít čeští tvůrci relevantní možnost ovlivňovat celkovou podobu díla.

Pokud se objeví mezinárodní koprodukce, která nebude jevit kontakt s českou kulturou, určitě se nabízí k diskusi, zda je na místě takový film podpořit – i když nakonec rozhodnou samozřejmě individuální specifika. Když bude někdo chtít natočit western, vzbudí to jistě podezření – ale máme tu příklad takového Limonádového Joeho, ryze české dílo, skvělého reprezentanta toho dobrého z dobové české kultury. A taky jde o jeden z hrstky českých filmů, jež dosáhly až na distribuci ve Spojených státech. „Český prvek“ tedy není jen staroměstská radnice nebo podobné rekvizity, ale především způsob vidění a pojímání světa. Najdeme jistě animované i hrané filmy, které stavěly na českých reáliích, památkách a mytologii, a o obohacení české ani světové kultury se u nich příliš mluvit nedá.

 

Mají česká témata potenciál zaujmout svět, nebo se jich musíme vzdát a hledat univerzálnější?
Podívejme se na Hurvínka – tu máme nepochybně českou tradici. Ale celá jeho estetika je zároveň velmi těžko přeložitelná pro současné, zvlášť zahraniční děti. Pokusit se tuhle výzvu překonat byl jistě nesmírně těžký úkol a pravděpodobně by šlo najít jednodušší námět, což ale neznamená, že se o to autoři neměli pokusit. Můžeme to vnímat jako snahu o modernizaci národního dědictví – a národní dědictví může být skvělý exportní artikl. Totéž platí o Krtkovi nebo Maxipsu Fíkovi.


Můžeme jít cestou větších trhů, které skoro veškerou energii vkládají do CGI animace?
Úspěchu nejde dojít nápodobou větších trhů a gigantů zábavního průmyslu. Nezávidím kolegům, jimž investoři při shánění peněz jistě neustále nadhazují, že nemohou garantovat úroveň animace Pixaru. To je zcela neproduktivní uvažování. Každý musí najít cestu funkční pro sebe a srovnávání se s nejúspěšnějším konkurentem je tím nejhorším, co jde dělat, protože neotevírá konkrétní cestu k úspěchu.

Důležité je si uvědomit, že náš problém nespočívá v nedostatku peněz na samotnou animaci. Dílčí potíže české animované tvorby nejsou jiné než dílčí potíže tvorby hrané: oboje se odvíjí předně od rozvoje scenáristiky, a pak v obtížném hledání estetického či narativního klíče, jenž by úspěšně fungoval na širší mezinárodní publikum. Ano, u animace se jednou ze součástí toho klíče zdají být počítačové technologie. CGI animovaný film už je dnes vnímaný jako standard a vše ostatní jako výjimka – a stojíme tedy před otázkou, jestli je výhodnější pokusit se naplnit standard, nebo plně přijmout pozici výjimky.

Představa, že dnes můžeme dělat filmy jako Trnka a obejdeme se bez sledování trendů, je omyl. Stejně jako představa, že filmy jako Trnka dělat v žádném případě nemůžeme. Podívejte se na Psí ostrov Wese Andersona nebo Team America od tvůrců South Parku Traye Parkera a Matta Stonea – stop motion animaci  a „supermarionation“ z velmi opačných konců tvůrčí estetiky, ale v obou případech animované projekty úspěšné proto, že dokázaly nabídnout originální vizi v příběhu i výtvarném zpracování.

Můžete říct, že tyto projekty měly k dispozici víc prostředků, což je nepochybně pravda. Důležitější než prostředky vložené do realizace jsou ale podle mě skutečně prostředky vložené do vývoje. A tady se dostáváme právě k roli Fondu, která by podle mě měla spočívat v utvoření prostředí, jež umožní tvůrcům přicházet se zajímavými koncepty a nápady, aniž by museli svůj talent zároveň rozmělňovat na desítkách drobných zakázek, bez nichž by nepřežili. Věřím, že když se například scenáristé budou muset méně obávat, co budou zítra jíst, a veškerou energii si budou moct dovolit vložit do jednoho projektu, stoupne i kvalita výsledných produktů. Smyslem Fondu není vytvářet národní dědictví, ale připravovat podmínky na to, aby mohlo národní dědictví vzniknout.


Jako ředitel HBO jste měl na starost mnoho projektů, jejichž cílem nebylo bezprostředně vydělat, ale upoutat pozornost. Stačí si vzpomenout na Hořící keř, jeden z nejprominentnějších televizních projektů své doby.
Ano, pro placenou televizi v českém kontextu byla vlastní tvorba jako například Hořící keř nepochybně více marketingový nástroj než způsob tvorby programu. Z hlediska zaplňování programové nabídky, která spolyká stovky a stovky hodin programů, to byla jen kapka v moři, ale neberte Hořící keř tak, že by prostředky do něj vložené byly neefektivní. Marketing slouží k vybudování silné značky, a ta je pak základem pozice produktu na trhu. V případě Fondu je onou značkou česká kultura. Proto když si řekneme, že prioritou Fondu nemá být podporovat filmy s jasným potenciálem finanční návratnosti, neznamená to, že bychom plánovali rozpočet nazdařbůh vyhazovat. Jen je zisk této investice měřitelný jinak než penězi.

V kinematografii se tržeb jako znaku úspěchu beztak už dost dlouho nemůžeme držet, protože velká většina filmů prostředky v tradiční distribuci nevydělá, nebo vydělá jen velmi málo. Nezávisle na tom, jestli mluvíme o státem podporovaných, nebo nepodporovaných projektech. Cílem národních kinematografií dnes je, aby vznikaly kvalitní a zábavné filmy, ne nutně aby ony filmy vynesly jasný zisk.

Ve zcela zdravém systému platí, že několik málo veleúspěšných filmů zaplatí tu většinu, co vydělat nedokáže. Bylo by naivní chtít, aby produkční firma dávala zelenou jen hodnotným uměleckým dílům, protože kvalita se rodí z objemu práce, a v ideálním systému „mainstream živí art“. Problém je, že na malých trzích v jazykově omezených kulturních oblastech dnes není možné vytvořit funkční systém ani s uvědoměním si tohoto principu. Proto ve všech evropských zemích existují různé variant filmových fondů, které tyto mezery ve financování pomáhají zaplnit.

Každopádně ale nesmíme uvažovat o filmech na úrovni jednoho kusu – je potřeba přemýšlet o celé soustavě. Netflix v tuto chvíli sní, že s pomocí sběru dat a algoritmů vytvoří jediný dokonalý úspěšný a přitom kvalitní film, jenž bude mít obrovskou sledovanost a vyhraje všechny ceny. Troufám si tvrdit, že takové dílo nemůže vzniknout – a pokud ano, tak jako výjimka, ale ne něco, co se stane normou.


Jak se díváte na potenciál festivalové a klasické distribuce?
Pro krátkometrážní a autorsky zaměřené animované filmy je festivalová distribuce jistě adekvátní volbou. Krom zmenšujícího se trhu kinodistribuce bych ještě zmínil on demand formu na internetu – na ni nesmíme zapomínat. Divácké návyky se v posledních letech výrazně proměňují a internet hraje větší a větší roli jako relevantní distribuční kanál. Mimo jiné se díky internetu stírá rozdíl v diváckých preferencích metráže, naopak se střední a krátký formát stávají atraktivnějšími než standardní devadesátiminutovka.

A v tomhle je možná odpověď na všechny otázky. Když se podíváme na kina, stále víc se rozevírají nůžky mezi těmi několika úspěšnými megafilmy a zbytkem produkce – a pak můžeme snadno dojít k závěru, že na poli animace vlastně český film nemá plátnům co nabídnout. To ale není důvod k propadání depresi a panice, protože se nám tu otevírá alternativní prostor, který je mnohem otevřenější okrajovým a méně středoproudým dílům – a v jejich rámci se třeba česká animace uplatní. Nemám v hlavě konkrétní plán, ale intuitivně mi to dává velký smysl.


A to z pohledu Fondu není problém?
To nevím. Ale myslím, že i pokud se doposud někteří konzervativnější členové filmařské komunity té možnosti neotevřeli, jistě to brzy udělají i oni. Když si uvědomíme, že přežití českého filmu nemusí být vázáno na plátno, bude se nám dýchat o kus volněji.


V čem tedy spočívá jádro vaší filozofie?
Je mí víceméně jedno, jakou cestou se vydáme. Jestli budeme produkovat malé lokální filmy, nebo mezinárodně koprodukované a distribuované animované blockbustery. Tohle rozhodnutí se musí udělat na základě sebraných dat a důsledné analýzy. Umím si představit, že v ideálním případě má nejspíš smysl podílet se na obojím. Aby však bylo cokoliv z toho možné, je potřeba, aby tu byly funkční produkční společnosti, které kontinuálně produkují animované filmy a nabízejí relativně stálá pracovní místa. Protože pokud producenti pracují pouze od projektu od projektu a v celém systému není dost prostředků na soustředěnou a plánovitou činnost, nedá se očekávat, že bude animovaný film, a kinematografie vůbec, prosperovat.


A jakou roli v tom může hrát Fond? Jeho cílem přece není nahradit Barrandov.
Fond nemůže hrát roli geniálního producenta, který je schopný garantovat kvalitu a úspěch, protože jde o kolektivní orgán, kde skupina lidí rozhoduje podle mnoha různých klíčů.


Přesto mu, zdá se mi, určitou vůdčí a dostředivou roli připisujete.
V nějaké míře jistě – za cíl má zachovat a rozšiřovat národní filmové bohatství, a dá se tedy čekat, že víceméně všichni tvůrci, kteří usilují o totéž, se pokusí získat jeho podporu. Jen málokterý umělec je schopný a ochotný pracovat jaksi jen o chlebu a o vodě. A protože, jak jsme zmiňovali, v Česku nelze vytvořit soběstačný funkční systém kinematografie z mnoha důvodů, jež přesahují Česko a v mnoha ohledech jsou ovlivněny globálním trhem, stává se Fond pro budoucnost národní kinematografie jediným dostupným pevným bodem.

V tuhle chvíli tedy nezbývá než říct, že je potřebné a správné část našich peněz vložit do kinematografie, protože jedinou druhou variantou je dát ruce do klína. A tehdy žádné jen trochu kvalitní české filmy vznikat nebudou.


Rozhovor vedl Martin Svoboda
Foto: Tomáš Novák

Sorry, the comment form is closed at this time.